Eva Kadlčáková: Rodičovství

Jak to, že si to ani nepamatuju? Nejspíš proto, že zamávat ze sestřihané reportáže je přece jenom těžší, než z přímého přenosu udílení cen, odkud celebrity zhusta mávají svým dětem. „Tak to je mi líto. Ale dostal jsi psa Nováka...“ „No, to dostal, to zase jo,“ usměje se pyšně. Zážitek z mateřské školky, kde se mohl pochlubit vedlejším produktem své věčně nepřítomné maminky, se mu vryl do paměti hluboce a kladně. Aspoň něco!

Rodičovství je těžká, přetěžká věc. Promítají se nám do něj všechny vlivy z vlastního dětství, vzory a pavzory, tužby a představy... i skutečné schopnosti a možnosti rodičovskou roli naplnit. „Tohle svejm dětem nikdy dělat nebudu,“ říkávala jsem si jako holka, když mě máma do noci zkoušela ze slovíček, když se zastavila s jinou paní na ulici a žvanily a žvanily. Když si myslely, že nevnímám, co říkají, a že tomu, jak pomlouvají tatínky, nerozumím. Když na otázku, jak mi to jde ve škole, máma odpovídala: Ále, zase přinesla dvojku z matiky – ačkoli já téhož dne přinesla také jedničku z češtiny. Podtrženou...

A teď dělám totéž. Klábosím s kamarádkami nekonečně dlouho, domnívám se, že malé děti špatně slyší, prudím je větami: Ty jsi ale vyrostla a To to utíká. Staršího chlapce shazuju, že je hospodsko kavárenskej lempl líná, a přitom je to skvělej, hodnej a nadanej kluk. A svého malého syna pro práci zase zanedbávám. CO TO SE MNOU JE?! Cožpak nevykročím z vlastního stínu?

Možná bychom v rodičovství lépe obstáli, kdybychom se mohli soustředit jenom na ně. Ale nežijeme ve vakuu a kromě dětí nás obklopují ještě ostatní příbuzní a známí, naše práce, domácnost, ba i koníčky. Je to špatně? Určitě není. Všechno to patří k normálnímu, plnému životu. Snášení obětí na oltář rodiny děti stejně neocení. Přesto máme stále nutkání se ptát: nemůžeme dělat víc?

Jednou u nás byla moje máma, aby mi pomohla s nemocným batoletem, když jsem já potřebovala dokončit naléhavou zakázku. Ráno jsem jí chlapečka přinesla do ložnice: „Mami, prosím tě, vem ho umýt a pak dolů na snídani. Já se zavřu u počítače.“ „Jo, jo. Taky jste nemuseli vstávat tak brzy...“ Chvíli bylo ticho. Pak se začalo ozývat fňukání (moje mateřské nervy zacukaly při sebemenším podnětu), potom už nešťastný pláč.

Plynuly minuty, desítky minut, a ti dva stále neopouštěli pokoj. Co tam dělají?!, vibrovaly mi myšlenky nad klávesnicí, proč nechává to díťátko brečet? Po hodině a čtvrt mateřské nervy ruply: „No mami, proboha, ty jsi snad pořád v pyžamu? A proč se nestaráš o toho chlapečka?!“ Dívala se na mě nevinnýma očima: „Cvičila jsem jógu, pak jsem se modlila růženec a teď si natáčím vlasy...“ Myslela jsem, že mě vezme čert: „To nechápu, tohleto, to prostě NEMŮŽU POCHOPIT!“ Vytrhla jsem jí dítě a odnášela ho pryč. „Kdybys to aspoň trochu chápala,“ zavolala za mnou, „nevypadala bys tak, jak vypadáš!“
Modelka! Přivedla mě ale k resumé. Nám všem, aktivním rodičům, by občas nezaškodilo srovnat si priority. Posunout je blíž ke středu. Ideální nebudeme. Ale můžeme se o to aspoň pokoušet...