Eva Kadlčáková: Ruka Páně či osud či co

Ve výloze jsem viděla hezkou halenku. Neměla jsem peníze. Když jsem je měla, bylo zavřeno. A když jsem tudy šla potřetí, už neměli tu halenku. Škoda, řekla jsem si, ale asi to tak mělo být. A hned následující myšlenka zněla: „Proč si tohle nedokážeme říct o lidských vztazích?!“

Totiž, říkáme si to často. Vduchu anebo i mezi sebou. Ale jako by to nebylo nic platné. Dál, i proti svému přesvědčení a názoru okolí se dobýváme do prázdných výloh, žádáme dávno vyprodané zboží, křičíme na prodavačku (rozuměj: obracíme se k nebesům a obviňujeme je z nespravedlivé nepřízně), trháme halenku z cizí ženy a vyčítáme těm cárům, že se nechaly koupit... A ono to vůbec k ničemu nevede, žádnou úlevu to nepřináší, řešení už vůbec ne… A stejně tomu nelze poručit.

Nechte to být, už na to proboha nemyslete, pusťte to k vodě, povzneste se nad to… to jsou věty, kterými se vzájemně častujeme ve snaze si pomoci. Znovu se ale vracím k otázce: proč těmto doporučením dokážeme dostát celkem snadno u věcí a tak obtížně u lidí?

No jednoduše proto, že věci nejsou živé. Že nás nevodily za ruku, nehladily, nešeptaly nic do pórů naší kůže ani nám nic – slovy, skutky ba ani pouhýma očima - neslíbily. Nemají srdce, nejsou-li to zvony, a my – nejsme-li mimořádně odchýlení od normálu – nezahoříme celým srdcem pro ně. Může se nám nesmírně líbit, ta Audi A5, taky na ni nemáme prachy, možná ji zrovna tak nemůžeme mít. Ale audina není dívka. Ona se bez nás obejde a my se nakonec obejdeme bez ní. Pro dívku bychom však ušli světa kraj a nepřestaneme na ni myslet, i když už budeme na jeho konci.

Srovnání mezi lidmi a věcmi prostě nesedí. Zatímco o vlastnictví věcí, movitých či nemovitých, rozhodujeme my, maximálně soud, vazby na lidi se řídí úplně jinými zákony. Už dlouho si v nich čtu. Snažím se rozklíčovat roli rozumu a emocí a srdce a zjišťuju, že jejich kooperace se mění a že naše osobní konzistence mnohdy soudržná vůbec není.

Ani zdaleka totiž neplatí, že tyto tři složky stejného těla (a ducha) jsou spolu vždycky zajedno. Občas převládne jedna z nich, jindy se některé z nich proti zbytku spojí. Rozum, i když ho v zamilovanosti ztratíme, nepřestává ani tehdy chrlit velmi výstižné analýzy aktuálního stavu. Rozum nás pronásleduje, je nám v patách jako stín. Naproti tomu emoce si poletují vzduchem tu a onde, mrskají sebou ode zdi ke zdi jako ricochetový míček, zrazují nás a neposlouchají, jindy samy přistanou a prolnou se celou naší bytostí tak, že se v nich rozplyneme jako v nálevu z rumu a medu.

Ale srdce, to je stálice. Uprostřed toho všeho si stále bije svou. Stokrát bychom mu mohli cokoli vysvětlovat, stokrát se nad ním rozčilovat a šílet. Ani s největší možnou shodou vášnivých emocí a chladného rozumu nedosáhneme převahy nad srdcem, chce-li si ono opakovaně a vytrvale vyťukávat svůj vlastní příběh.

Není to tedy řízení osudu, co nás připravilo o halenku ve výloze. Není to náhoda a ani vůle shora. Není ani ta halenka a ani obchod a ani prodavačka. Je iluze o nich, sen žhnoucí v našem srdci nezávisle na čemkoli. Nezbývá, než se s tím smířit. A počkat až oheň dohoří. Možná se tak nestane nikdy. Bude doutnat až do okamžiku naší smrti. Ale proč ne. Plamínek lásky, byť i zcela marný, je vždycky lepší než vyhořelá pláň. Pěkný květen!

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.