Eva Kadlčáková: Třiadvacet

A pak najednou: už jsem si to myslet nemusela! Lidé chodili po ulicích rozesmátí. Pravda a láska stály vysoko nad ostatními hodnotami. A moje mladá duše plála.

Uběhla léta. A strašně moc se toho změnilo…

…Pravda a láska už nejsou v módě, z jejich vítězství nad lží a nenávistí se stal bonmot, který se vyslovuje v ironických uvozovkách. Na cinkání klíči si mnozí vzpomínají s pocitem trapnosti, stydí se za naivitu, ze které už zaplaťpánbůh vystřízlivěli. Světu opravdu nevládne dobro, nýbrž prachy. A ty mají podle všeobecného mínění jen ti, kteří si je nahrabali. Nahrabali si je díky tomu, že měli konexe na správných místech. Nejspíš byli napojení na staré struktury, jsou to buď estébáci, nebo komunisti, nebo veksláci, nebo prostě zloději. Veřejné zakázky si rozdělují mezi sebou. Jsou jedna banda. Zákony si píší na tělo, totiž tak, aby vyhovovaly určitým zájmovým skupinám. Roste průměrný plat, ale komu? Všechno je dražší a my se máme hůř a hůř. A což teprve, jak se budeme mít jako staří a nemocní! Po ulicích chodíme s obličeji zkřivenými zlobou, záští a sarkasmem…

Že vám mluvím z duše? Samozřejmě, vždyť po těch ulicích chodím s vámi, dívám se okolo sebe a poslouchám. Ale to neznamená, že si totéž i myslím. Předně, pravda a láska stojí vždycky tak vysoko, jak si je sami postavíme. V demokracii máme to štěstí, že si své hodnoty smíme vybírat. Možná nebudeme úplně bohatí, ale s vírou v dobré věci a dobré lidi alespoň nezakysneme jako staré postsocialistické panny.

Na mamon se můžeme klidně vykašlat. Vede se nám docela dobře i bez něj. Vždyť se stačí rozhlédnout: máme pěkné byty a domy, máme auta, o jakých se nám před třiadvaceti lety ani nesnilo. Každý den je nás v supermarketech tolik, že už zase stojíme fronty. Jenže u pokladen – a už si ani nevzpomínáme, že supermarkety nebývaly a že fronty se stály na každou blbost, třeba i na dámské vložky! Dobře se oblékáme, máme čas, chuť i možnost vybrat si z přehršle módních značek. Ulítáváme na nich víc než sami zápaďáci. Cestujeme. Průměrný Čech jede na dovolenou dvakrát ročně.

Ale i doma, uprostřed starého kontinentu, máme spoustu krásných věcí, které nás obklopují a jen tak mimochodem, aniž bychom si to uvědomovali, významně zvyšují kvalitu našeho života: máme úžasné památky, neskutečné sbírky starého i moderního umění, brilantní literaturu, kulturu chování. Máme malebný venkov, nádhernou přírodu, řeky, ve kterých se pořád ještě můžeme koupat. Chodíme do kin, do divadel, na výstavy anebo – podle volby – třeba jen do hospody, ovšem na skvělé pivo! Možná prochlastáme a progamblujeme celou výplatu, ale není to zase tak nějak náš problém, NAŠE VOLBA? Možná nemáme výplatu, pak ale máme buď důchod, nebo nějaké dávky. Jsem přesvědčená, že náš „asociální“ stát pořád ještě nenechá nikoho padnout a že i ten, kdo se ocitl na dlažbě, má nějaké možnosti, kam si dojít pro polívku, pro čistou stříkačku, pro pomoc…

Je to na nás, jaké noviny čteme, jakou cestou se ubíráme, co si myslíme, říkáme a jak žijeme. Vzít odpovědnost za sebe sama do svých rukou je někdy těžké, někdy se to zdá být až nespravedlivé, ale je v tom obrovská míra svobody. Luxusu, který jsme se naučili brát jako samozřejmost. Za třiadvacet let dospěje člověk. Společnost ale ke zmoudření potřebuje času mnohem víc…