Eva Kadlčáková: Záchod

Nechci tady rozebírat, že někteří využívají hazlík jako čítárnu a blokují tím jeho použití zbytku rodiny či pracovního kolektivu. Pominu i inspiraci seriálem Ally McBealová, kde toalety pojímali coby společenský prostor, taneční parket, bojové kolbiště a důmyslnou skrýš v jednom. Nebudu probírat ani sex na WC, protože kdo ho kdy okusil, musel s velkou pravděpodobností konstatovat, že tento stísněný prostor se svědky za zády je k takovým aktivitám poměrně nevhodný (pokud ho tedy nerajcovalo právě to).

Nemám v úmyslu propagovat záchodek ani jako kuřárnu, protože co je zoufalejšího, než člověk potupně klečící na prkénku a tajně vyfukující dým do světlíku. Já budu mluvit o toaletě jakožto místu ke spočinutí. K přemýšlení, k ryzímu soukromí a dokonce k tvorbě!

Je totiž prokázáno, že proces vylučování vede mysl člověka do stejné hladiny alfa, jako třeba meditace. A tak není náhoda, že na „onom místě“ někdy spočíváme nepřiměřeně dlouho. Sedě na míse s lokty zapřenými o kolena a s hlavou v dlaních, snažíme se probrat celou naší situací. Tou životní. Dřepíme usebráni, mozek nám šrotuje, myšlenky se třídí, boxují se mezi sebou, křičí na sebe i šeptají.

A my dokonce některou z nich vyslovíme polohlasem, ba co víc, není-li opravdu nikdo nablízku, povíme to splachovací páčce všechno pěkně od plic, vysvětlíme klice své postoje, zatížíme dlaždičky veškerým trápením, jež nás zrovna provází, a vypláčeme se záchodové předložce z pocitů, které nás bolí. A nakonec si vzdychneme, otřeme oči i tu část těla, kvůli které jsme původně na záchodek zašli, a poté, co za sebou spláchneme vše, co bylo potřeba odložit, s ulehčením odcházíme.

Jestli je totiž - kromě své základní funkce - záchod pro něco ideální, pak je to právě vyprazdňování hlavy. Chodíme se na něj zamykat i v případě, že jinou potřebu než samotu nemáme. Stojíme na něm třeba s čelem opřeným o dveře nebo se zády přiloženými ke stěně. Sesouváme se podél ní do sedu na zem a opakujeme si: „Proboha, co já jen budu dělat.“

Utíkáme se tam nejenom ve chvílích, kdy nás sužují žaludeční potíže, ale i v okamžicích, kdy potřebujeme učinit důležité rozhodnutí. Do zrcadla nad umyvadlem se na sebe díváme ne proto, abychom zkoumali svůj vzhled, ale proto, abychom si dohlédli až na dno lebky a našli odpověď na výše položenou otázku. A zároveň: abychom nalezli i sílu své rozhodnutí zrealizovat. To už se sami sobě díváme do očí. Tak běž, dodáváme si odvahy, běž a udělej to. Jednou provždy to vyslov, uzavři, vyřeš. Jsi holka statečná, chlap jako hora, člověk se zkušenostmi, TOHLE DÁŠ! A poté, co si umyjeme ruce (a nezřídka i tvář), odcházíme z toalety očištění.

A do třetice: odborníci doporučují nepodceňovat ani tvůrčí nápady, které nás na toaletě napadají. A to právě kvůli zmíněné hladině alfa. Stavu změněné, uvolněné mysli, ne nepodobné mozku génia. Ať už tedy na hajzlíku přijdeme na cokoli: není to hovadina!