Eva Kadlčáková: Žluklí
Seděli jsme u jednoho stolu a všechno bylo špatně. Špatné bylo počasí, město, lidé. Každý, na koho jsme v řeči narazili, jevil známky zkaženosti, bizarnosti, odsouzeníhodnosti. Bylo to bezútěšné. V takové společnosti člověk zakrátko začíná pochybovat o čemkoli. Zůstává jako přikován, cítí, jak se na něj valí zbytečnost jakéhokoli konání. Vnímá, jak jeho tělo i duši začíná zaplavovat žluč…
Přemíra žluči otravuje lidem život. Napadení lidé po čase opravdu jaksi žloutnou, vysychají a nosy jim podivně vystupují z obličeje. Takový nos zapšklého kořena je spíše úzký, kostnatý a uprostřed vzedmutý. Směrem ke rtům se naopak zakřivuje dolů. Do úšklebku, který říká, pche, já to věděl…
Prožluklý tvor se nápadně podobá ptáku. Rty má kruhovitě stisknuté k sobě, oči jako pichlavé korálky. Monitoruje. A potvrzuje si, utvrzuje se a zatvrzuje se. Často pohazuje hlavou.
Z roztomilého čepýření trochu upjaté mladé dámy se časem stává neodmyslitelný tik zapšklé staré panny. Starou pannou přitom nemusí být jen osoba, která nepoznala úspěch u protějšků, ale třeba i u nadřízených, u publika, sama u sebe. A tolik si ho přála! Kdysi bývala žádoucí a žádaná. Jenže osud hrál proti ní, a tak se tady zahrabala, všichni ji jen zneužívají a nikdo jí nepomůže. Bezohlední lumpové! Zkažený svět! Jen ona zůstala čistá. Jako vyschlá studna. Možná prosí o pomoc…
Co by se asi stalo, kdybychom pomoc žlučovitým lidem skutečně nabídli? „To je všechno hezké, ale…,“ pravili by ublížení nejspíš a na každý náš návrh by vyjmenovali „x“ důvodů, proč na takové řešení nemohou přistoupit. Katastrofické scénáře jsou jejich životním principem. Kdyby se znovu pokusili uspět, riskovali by další zklamání.
Zahořklým je proto těžko pomáhat. Ale kdo má dost síly, nadhledu, humoru a lásky, může to zkusit… A bylo by to, jako když zalije zahradu! Protivná sousedka se přestane hádat kvůli prkotinám; zneuznaný učitel místo nadávání na žáky (kteří si přece nikoho a ničeho neváží!), obrátí pozornost k sobě; věčný kritik odhodí škodolibý úsměv a začne sám chodit s kůží na trh. Hrdina je nablízku a ocení to slovy: „Vy jste dnes ale milá, a jak vám to sluší!“, nebo: „Koukněte, jak se na vás ty děti dívají, je poznat, že je máte skutečně rád,“ případně: „Pěkně vám to jde od ruky, člověče, máte talent…“ A zahrada rozkvete.
Možná…
To mi běželo hlavou u stolu, kde si člověk nemohl být naprosto ničím jist. Vlastně ano, jednou věcí. Že až se zvedne k odchodu, poskytne spolustolovníkům další vděčné téma: sebe. Ale co na tom. Všechno je lepší než žluknutí za živa.
A všichni nejsme hrdinové. I ten, kdo uteče, vyhraje.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
