Jan Flaška: Život v jednom kole

No vážně. Zkuste se někdy zastavit u takového toho pro fakt malinké děti. Dívejte se na ně a sledujte, jak se jim vlastně všichni podobáme. Nejdřív se všechny budou snažit prodrat nahoru, ale nakonec se na kolotoč dostanou jen ty, co si to můžou dovolit.

Potom bude každý chtít urvat to nejlepší místo. Někteří si budou tak dlouho vybírat, až na ně žádné nezbyde, a s brekem si půjdou stěžovat mamince. Zato ti, co se vyšvihnou do sedla, budou celou dobu na koni a bude to pro ně fakt jízda. Jiní obsadí místa až někde v druhé řadě nákladního autíčka s pocitem, že osud je na ně sice krutý, ale mohli dopadnout i hůř. Třeba jako tamhleten ubožák, co na něj zbyl jen otřískaný kačer.

Jestli jste si toho někdy všimli, tak autíčka na dětském kolotoči mají čtyři místa – dvě vpředu a dvě vzadu. Aby se děti nehádaly, které z nich bude řídit, má každé sedadlo svůj vlastní volant. Díky tomu může každý, kdo do něj usedne, zažít pocit, že má své vlastní stejně důležité poslání. Každý je tu řidič, který drží vše pevně v rukou a určuje si svůj vlastní směr. A nikdo z těch malých řidičů si neuvědomuje, že ať kroutí volantem, jak chce, stejně se furt všichni akorát tak točí v kruhu. Ten na koni i ten na kačerovi.

Sakra, co mi to jen připomíná.

Kdepak jeviště. Náš život je kolotoč. A to, jak dlouho pojedeme, určuje jedině sám Velký kolotočář. Znáte ho sami – drsnej zamračenej chlápek, co klepe cigáro a co je mu všechno tak nějak jedno.

Takže zaujměte místa a šťastnou jízdu. Jo, a abych nezapomněl – hodně se u toho usmívejte a hlavně mávejte! Ne že by k tomu byl pokaždé zrovna důvod, ale ono se to od vás tak nějak očekává, když už vám tu jízdu někdo zaplatil. Navíc, co se pamatuju, když se zadaří, tak tím občas obměkčíte i samotného kolotočáře.

Osobnosti jihočeského kraje píší a čtou glosy pro Český rozhlas České Budějovice.
Jejich zamyšlení vysíláme každý všední den v 7.40 hodin, najdete je také v audioarchivu.