Kleť provází každého Budějčáka od dětství. Musí na ni alespoň jednou ročně vystoupat

4. říjen 2017

Liberec má Ještěd, Ostraváci Lysou horu a Budějčáci Kleť. A musím říct, že za Kleť jsem rád. Stačí vyhlédnout z okna a ona nezklame - je tam. Žádná terénní vlnka, žádný kopeček zatoulaný v krajině, ale hora krev a mlíko, pravidelná, nepřehlédnutelná a věčná.

Provází každého Budějčáka od dětství. Už první výlety s rodiči vedou na její vrchol. Když jsi byl hodný, pojedeš lanovkou, když jsi zlobil, vyběhni kopec pěkně po svých. S přibývajícími léty se to „pěkně po svých“ stává věcí cti. Přeci nepojedeme na sedačce jak padavky! Kdepak! Nahoru jedině po kamenité pěšince, a ideálně v co nejkratším čase.

Zdolání hory metodou úprkem vpřed se pro leckoho stává závislostí a výzvou k překonávání soukromých i veřejných rekordů. Dneska za 52? Za 48? Za 39! A příště pod půl hodinu!

Hora trpělivě slouží. Má pro své závodníky pochopení. Pro ty narkomany výšek, kteří si říkají „Kleťáci“ a mají nahoře v hospodě svou knihu a hitparádu výkonů.

Avšak hora je demokratická. Neslouží jen lovcům vteřin a výškových metrů. Každý si z ní může vzít, co uzná za vhodné. Kleť je švédský stůl všech turistů i obyčejných výletníků. Slouží rodinným výšlapům stejně dobře jako tréninkovým potřebám vrcholových sportovců.

Na své si přijdou i postarší pánové a letité dámy, které pojala touha se ještě jednou pokochat výhledem z nejvyššího bodu Blanského lesa, a pro výstup si vyhradili celý dlouhý boží den.

Kleť je zkrátka štědrá ke každému. Někdy si přichystá jasné počasí, jindy se její úbočí skryjí v mlze a návštěvník si teprve na vrcholu vychutná pohled na bíle zahalenou krajinu v hloubkách.

Kleť je pro Budějčáka, ale třeba i pro Krumlováka hora hor, kterou musí aspoň jednou ročně navštívit. Mám ji rád. A vím, že i na stará kolena se na ni budu vracet. Budu se snažit vyjít ji po svých, byť třeba pomalu.

A když to nepůjde, vezmu zavděk i tou vzpomínanou archaickou lanovkou. Jako v dětství, kruh se uzavře. Budu se těšit na vrcholovou kávu a překřížím si z pověry prsty, aby mě „tam nahoře“ potkalo štěstí a já spatřil vzdálenou siluetu Dachsteinu. Ó Kleti, jak jsi mi blízká!

autor: Jan Cempírek
Spustit audio

Související

  • Rozhlasový sloupek

    Krátké glosy, které píší a poté i čtou zajímavé osobnosti našeho kraje.

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.