Na nekuřácké hospody jsme si zvykli, ale teď nikoho ani nenapadne vyvětrat

17. leden 2018

Už více než půl roku se v českých restauracích, barech a dalších stravovacích podnicích nekouří. Po bouřlivé diskusi, zda je to dobře, nebo je to nepřijatelné omezování podnikatelských a lidských svobod, se mi zdá, že vše utichlo.

Češi a Češky se poslušně chodí oddávat své nikotinové vášni ven na ulici. Ano, našlo se pár rebelů, kteří své podniky uzavřeli a udělali z nich kuřácké kluby, ano, sem tam podnapilí kuřáci tropí venku nadměrný hluk a jiná alotria, ale jinak soudím, že jsme si na českou hospodskou dobu nekuřáckou rychle zvykli.

Abych vysvětlil své stanovisko zcela bez okolků. Původně jsem i já, občasný kuřák dýmek a svátečních doutníčků, vnímal nový pořádek jako zbytečnost, zvláště když jsem ve svém okolí viděl, že většina hospod cigaretový kouř už dříve omezila nebo vytěsnila.

Pak se mi ale po několika týdnech zákona v praxi začalo líbit, že se domů vracím po večerní návštěvě jakékoliv restaurace nenačichlý nikotinovým dýmem. V minulosti jsem v zimě používal jeden fígl: vyuzené oblečení jsem dával na radu jednoho kamaráda na topení. Ráno byly košile či kabát jakžtakž použitelné, v létě zase svršky mířily na balkon.

Teď už nic podobného řešit nemusím, ale už před časem jsem si v některých kavárnách nebo restauracích všiml jedné, pro mě nepříjemné okolnosti. Vstoupím dovnitř a ucítím velké horko, neboť personál odmítá větrat, zkrátka nepouští dovnitř čerstvý vzduch.

Když se kouřilo, bylo občas nutné otevřít okno nebo pustit klimatizaci. Teď se mi stává, že jdu někam na kávu nebo na pivo a v provozovně ihned vnímám nepříjemné, zatuhlé, vydýchané teplo, které pochází od nás, samotných návštěvníků.

Interiér někdy bývá nasáklý kombinací těžkých dámských parfémů a proč to neříct, také běžného lidského potu. Když se k tomu občas přidají intenzivní výpary z kuchyně nebo vůně z výkonného kávovaru, vzniká antidýchací amalgám. A vyvětrat nikoho ani nenapadne, nebo to pan majitel zakázal, nevím. Uvnitř je přece teploučko a už se nekouří, říkají si možná hospodští.

Nedávno jsme byli s jedním známým na pivu a ten úplně zajásal, když viděl, že kavárna měla na chvilku dokořán otevřené okno a rázně vyvětrala. „Sem budeme chodit, tady se nebojí čerstvého povětří,“ řekl můj spolustolovník a zhluboka se nadechl.


LUBOŠ DVOŘÁK
Deset let je editorem jihočeských Deníků. V novinách působí už od roku 1993. V práci i ve volném čase se rád věnuje světu filmu. Je například autorem seriálu Jihočeské filmování o natáčecích místech v našem kraji, který několik let vycházel na stránkách jeho „domovských“ novin.

Osobnosti jihočeského kraje píší a čtou glosy pro Český rozhlas České Budějovice.
Jejich zamyšlení vysíláme každý všední den v 7.40 hodin, najdete je také v audioarchivu. Psané sloupky si můžete přečíst ZDE.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.