Nejzáludnější dětské otázky

Vzpomínám si například na údobí tázací, kdy jsem byla denně bombardována otázkami typu: Přepral by Ježíšek Supermana? Čím si topí vodníci pod vodou v zimě? Musí si čerti čistit uši? Nosily prehistorické ženy spodní kalhotky? Z čeho roste to černé za nehty? Když lidi umřou, to už nejdou opravit?

Jak jsem ale zjistila nedávno, moje muka byla ještě nic proti tomu, co zažíval tatínek zhruba čtyř až pětiletého chlapečka v trolejbusu. Jeho odpovědi totiž napjatě sledoval celý hrozen lidí okolo.

„Tati, a to tenkrát nebyly vůbec žádný telefony, ani ty bez obrázků?“ vyptával se zvídavý chlapeček.

„Ne, nebyly...“ odpinkl tatínek ledabylou odpověď.

„A jak se lidi domlouvali?“ nedal si synek pokoj.

„Posílali si dopisy.“

„Ale jak, když nebyly telefony?“

„Napsali dopis na papír, dali ho do obálky a odnesli na poštu,“ domníval se tatínek, že podal uspokojivé vysvětlení.

„No, a na poště si to pak přečetli a zatelefonovali to třeba tomu pánovi nebo paní?“ rozvíjel svou teorii malý zvědavec.

„Ne, tam se ty dopisy roztřídí podle adresy a pošlou je do různých měst. Autem, vlakem nebo letadlem...“ začínal se potit tatínek.

„No a kdo jim ty dopisy pak přečet?“

„Oni sami, pošťáci jim je donesli až domů,“ snažil se tatínek ukončit debatu.

„Tak to si mohli ty dopisy posílat počítačem, to by bylo lehčí, ne?“ nedalo se odbýt zvídavé dítě.

„Tenkrát ještě počítače nebyly...“ tatínek byl už viditelně v koncích. Popadl synka za ruku a táhl ho k výstupu.

Ale ještě než zaklaply dveře, slyšeli jsme klučíkův tenký hlásek, jak mučí tatínka další otázkou: „A to byli tenkrát všichni tak chudý?“

HANA HOSNEDLOVÁ
Českobudějovická novinářka a spisovatelka. Je autorkou více než desítky knih. Hodně a ráda cestuje po celém světě a o svých cestách napsala řadu reportáží. Je také dlouholetou trampkou.

Osobnosti jihočeského kraje píší a čtou glosy pro Český rozhlas České Budějovice.
Jejich zamyšlení vysíláme každý všední den v 7.40 hodin, najdete je také v audioarchivu. Psané sloupky si můžete přečíst ZDE.