Péct, nebo nepéct?

Na jednu stranu nás žene vědomí jakési vánoční povinnosti k rodině, k sobě, ke sváteční atmosféře, na druhou stranu nás nechuť ke vší té nenápadné dřině přemlouvá: vyprdni se na to, vždyť je to stejně všechno marnost. Tak je, anebo není? Mám já letos péct to cukroví, nebo nemám? Rozhodla jsem se uspořádat anketu.

Odeslala jsem čtyřicet shodných esemesek. S malou obavou: Oni mě budou šetřit, ti mí milí přátelé a známí, letos to u nás cukrovím nezavoní. Ale víte co? Byly to obavy liché! První desítka odpovědí zacinkala vmžiku. A znění zpráv zcela odpovídalo pečlivé a vždy připravené povaze pisatelů – těch, kteří odepisují na esemesky obratem.

ANO!, psali, Ale stačí cukroví nepečený, tak třeba zněla šalamounská rada od souseda. Jeho žena se připojila: Jen si to taky vyšlukni. Natálie byla rezolutnější: Ale mazej mazat, poručila s láskou a se smajlíkem. Peč!, rozkázala lakonicky Lenuška. A já věděla proč. Protože: Pečení je nejlepší terapie, jak doplnila Kristla. Je fajn mít kolem sebe kamarádky.

Něco málo jo, zaprosil pak Michal. Aspoň dva druhy, podpořil ho Marek. Tvoje cukroví rozhodně! zalichotil mi Milan. Muži vůbec hlasovali vesměs pro. Jak se ukázalo, mají rádi, když ženy kmitají kolem plotny a domácnost voní po nich a po Vánocích. Což stvrdily i Janča a Romča: ta vůně, pocit a předvánoční nálada jsou neopakovatelné, apelovaly s jistou dávkou citového vydírání. Toho se dopustil i další pisatel, můj syn. „Hlasuji pro rumovo-nutelové kuličky!“ konkretizoval. A mně se předvánoční program začal povážlivě zhmotňovat…

Hodinu po zahájení ankety ještě nebylo zdaleka dohlasováno, zato už bylo nad slunce jasné, jak to celé dopadne. Čili jsem seděla nad kuchařkami a vypisovala si, co půjdu za chvíli koupit. Šest másel, 15 vajec, po dvou baleních ořechů, oříšků, mandlí a piškotů. Jelikož: když už, tak už. Pročež i: kakao, marcipán, kokos a rum. Čokoláda na vaření, nutela, vanilka, mandlová tresť. Sušené mléko, salko a sádlo. Mouka a dvě kila cukru... Když jsem to později vybalila na kuchyňský pult, s hrůzou jsem si uvědomila: a tohle všechno sníme!

Evičko, v zájmu zachování vaší krásy, nepečte! zadeklamoval v tu chvíli vědoucně Jiřík. Pozdě, pravila jsem k displeji mobilu, posilňujíc se na následující nápor práce pořádným hrnkem kafe. A pak jsem se do toho pustila. Kakaové cukrovinky, čokoládové brambůrky, sněhové koule, košíčky s karamelem, ořechové trojhránky, oříškové dortíčky, čajové sušenky. Do večera jsem měla zaděláno na sedmero druhů.

Mezitím dobíhala anketa: Určitě nepeč, psali v souladu se svou laxnější povahou opozdilci, vybodni se na to, doporučovali, kup si pár kousků a máš hotovo… A také: Promiň, že jsem neodpověděla dřív, měla jsem ruce v těstě. To se ozvala Marta a dodala citlivě: rozhodni se tak, jak to bude pro tebe dobře. Nezlob, udělej si to, jak chceš, posílil tuto kategorii Ivan. A Daniela vše uzavřela otázkou: už jsi se rozhodla?

Ano. Na základě konečného výsledku 20:9 pro vánoční pečení jsem se tak nějak svobodně rozhodla. A na účastníky ankety, své přátele a blízké, teď v čase adventním každý večer vzpomínám. S bolestí v kříži a s láskou.