Emeritního šéfa opery Jihočeského i Národního divadla oslovují jeho blízcí „Pepíčku…“

Přivítala mě až pohádkově neskutečná idyla. Děti byly veselé. Obloha modrá. Stromy letité, listy protkané sluncem. Květiny opojně voněly. Čerstvě upečený koláč víc.

„Uvařím Ti kávu,“ rozhodl Pepíček.
„Umí ji moc dobrou,“ souhlasila Věra.
„A teď půjdeme dovnitř, ať na to máme klid,“ řekl Pepíček.
„Můžeme se dívat?“ žadonily děti.
„Ne!“
„Dědóó!“
„Tak jenom z kuchyně. A potichu!“

Pak Pepíček začal vyprávět. Pomalu, skromně, zodpovědně, slůvkem po slůvku tkal znovu před svými vnoučaty barevný koberec svého života...

Josef Průdek po absolutoriu Akademie múzických umění v Praze nastoupil v roce 1969 jako sólista do operního souboru Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. V roce 1990 se stal uměleckým šéfem této scény, připravil zde dlouhou řadu operních i operetních inscenací, ale nadále se věnoval i dráze sólisty.

Roku 1996 byl jmenován šéfem opery pražského Národního divadla. Po osmi letech se vrátil do Jihočeského divadla, kde vedle řady režijních příležitostí dostal ještě mnoho příležitostí pěveckých. A jako stálý host zpívá dodnes.

Ač rodilý Pražák, miluje od mládí České Budějovice. Trasu mezi těmito městy projel tolikrát, že by možná stálo za to spočítat ty tisíce kilometrů a představit si, do jakých světadílů, do jakých dálek by ho dovedly, kdyby nebyl osudově připoután k jihu Čech. V době, kdy byl ředitelem Národního divadla v Praze, jezdil svých dvakrát 150 kilometrů i třikrát denně. Když jeho mise v hlavním městě skončila, bylo jeho největším přáním vrátit se co nejrychleji domů.

Povídání s Josefem Průdkem si můžete poslechnout v pořadu Jihočeši (1. část a 2. část).

Pozn.: Výsady oslovovat významného operního pěvce, režiséra, emeritního šéfa opery Jihočeského divadla a šéfa opery Národního divadla v Praze pana Josefa Průdka „Pepíčku“ už užívám několik let a moc si ji vážím.