Karel Míka: Jako vojenský vězeň jsem trpěl hlady

Ten v roce 1952 nastoupil na vojnu a sloužil na vojenském letišti v Brně. „Furt nás strašili diverzanty, až jsme z toho byli celí vystresovaní,“ popisuje atmosféru v armádě lidově-demokratického Československa.

Nebylo tedy divu, že když měl jednou v noci hlídku a v trávě cosi zašustilo, tak že tím směrem vystřelil. Naštěstí se nikomu nic nestalo, nejspíš jen ve tmě vyplašil divokého králíka. Následoval ale poplach v celých kasárnách, a aniž to tenkrát Karel Míka tušil, tato příhoda pak zásadně ovlivnila jeho život.

Během vyšetřování okolností střelby se velitelé mimo jiné dozvěděli, že rodiče Karla Míky byli zapojeni do protinacistického odboje a skončili v koncentračním táboře. Nechali proto mladého vojáka přeřadit do služby v kanceláři a svěřili mu roznášení kurýrní pošty. „Pochopili, že jsem se zbraní nebezpečný,“ směje se Karel Míka s odstupem víc jak šedesáti let.

Důvodů pro své rozhodnutí měli ale důstojníci více. Pověřili ho totiž prací, kterou vykonávali vojáci, považovaní za zvlášť spolehlivé. Nebývalé volnosti pohybu, kterou přeprava vojenské pošty skýtala, pak Karel Míka využil, když dostal psaní od bratra. V dopisu stálo, aby přijel na rodný statek do Jetřichovce u Pacova pomoci rodičům sklízet brambory. „To už začala ta hrůza, za nesplnění dodávek byly soukromým zemědělcům ukládány vysoké tresty,“ vysvětluje, o co vlastně šlo.

Karel Míka tedy sedl na vlak a tajně odjel domů pomáhat. Jeho nepřítomnosti u posádky si ovšem všiml tamní politruk a po vojákovi bylo vyhlášeno pátrání jako po vojenském zběhovi. Události pak nabraly rychlý spád. Po návratu do kasáren byl Karel Míka degradován a ve veřejném procesu odsouzen do vojenského vězení. Sice jen na dva měsíce, přesto během nich zhubnul tak, že ho po návratu k posádce mnozí nemohli poznat.