Nevidomý učitel hudby touží zahrát si na čelestu

„Narodil jsem se jako zdravé dítě, jenomže v prvním roce života jsem onemocněl spalničkami a vlivem vysokých teplot jsem úplně ztratil zrak,“ vzpomíná. „Dostal jsem se do speciální školy na pražských Hradčanech, kde se o nás staraly sestry boromejky. I když jsem musel žít daleko od rodičů, ve škole se mi líbilo a brzy jsem si tam našel kamarády.“

Díky laskavé péči řádových sester prožil nevidomý chlapec stejně jako jeho zdraví vrstevníci šťastné dětství včetně různých rošťáren a neplech. Brzy se zjistilo, že má absolutní hudební sluch, začal hrát na klavír a na varhany a později, na střední pedagogické škole, si přibral další nástroje: housle, trumpetu a akordeon.

Když dostal po studiích nabídku, aby nastoupil jako učitel hudby na lidové škole umění v Táboře, dlouho se nerozmýšlel a přestěhoval se na jih Čech. Na škole pak působil bezmála padesát let, vychoval řadu žáků a našel si čas i na hraní v různých hudebních formacích, mimo jiné ve skupině nevidomých učitelů jihočeských hudebních škol. S jeho jménem je také spojen vznik pěveckého sboru nevidomých v Praze a dalších dvou sborů v jižních Čechách.

Dodnes také hraje při různých příležitostech pro radost seniorům. Za svou práci se dočkal několika ocenění, například v roce 2010 Ceny ministerstva zdravotnictví a letos dokonce Ceny Olgy Havlové.

Oporou a pomocnicí je Ladislavu Dohnalovi jeho manželka Marie. „Musím jí poděkovat,“ připomíná Dohnal. „Bez ní bych nikdy nedosáhl takových úspěchů. Přepisovala mi noty, doprovázela mě, kam bylo třeba, zkrátka ve všem mi pomáhala.“ Manželé Dohnalovi spolu vychovali dvě děti, obě hudebně nadané po rodičích.

Nevidomý učitel nachází v hudbě dodnes hodně radosti, ale má i další koníčky – sbírání hracích strojků nebo práci na počítači. Jedno přání se mu však ještě nesplnilo: „Moc rád bych si zahrál na čelestu. To je nástroj se zvukem podobným zvonkohře, ale má měkčí tón. Jenže čelestu mají jen velké orchestry, a tak se to asi stěží podaří,“ uzavírá s úsměvem.