Po emigraci pracovala novinářka v továrně na pouliční osvětlení
"Nejprve jsme ve Frankfurtu pracovali s manželem v továrně na pouliční osvětlení," vzpomíná na své první kroky v emigraci novinářka Lída Rakušanová. "Teprve na jaře 1969, když československé politbyro poděkovalo Moskvě za bratrskou pomoc, jsme požádali o azyl," dodává s tím, že do té doby přece jenom doufala, že Rusové od nás odejdou.
Její muž, fotograf Josef Rakušan, začal pak v Německu fotit pro různé agentury a noviny, včetně exulantských. Do nich začala psát články i Lída Rakušanová a odtud to byl už jen krůček k jejímu angažmá v mnichovské stanici Rádio Svobodná Evropa.
"Sláva Volný mi tehdy nabídl, abych pro jeho pořad Ze světa lidské práce a společnosti připravovala rubriku o životě lidí v západní Evropě," popisuje s odstupem čtyřiceti let setkání s dalším československým novinářem, který působil nejenom ve Svobodné Evropě, ale také vydával emigrantský časopis Text. A tak se stala volnou spolupracovnicí české redakce RFE a v roce 1978 kmenovou zaměstnankyní.
Domů se opět podívala v prosinci 1989. "Do Čech mě tehdy pozval Václav Havel, abych vystoupila v Československé televizi," říká a vzpomíná na atmosféru právě vrcholící sametové revoluce. "Lidé měli pocit, že teď už je všechno hotovo, že vyhráli a nastane ráj na zemi. A já jsem si v duchu říkala, no, to bude kocovina," usmívá se.
Celé vyprávění exilové novinářky Ludmily Rakušanové, nyní žurnalistky působící v Deníku, si můžete poslechnout v dalším díle pořadu. Zároveň její vzpomínky najdete i v knize Jihočeši rodem i srdcem, kterou na konci dubna vydalo nakladatelství Radioservis.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
