Tolerantní a otevřený Míla. Osobní vzpomínka Filipa Černého na kardinála Vlka

Za týden se skutečně objevil, k mému překvapení vlastně obyčejný, milý postarší pán, přece jenom jsem v koutku duše očekával nějakou ohromující celebritu.

Od té doby uplynula třetina století, naše parta se rozešla do všech světových stran, někdo zůstal nadále křesťanem, někdo se posunul jinam a až s odstupem času mi došlo, jak svobodomyslnou oázou v bezčasí normalizace byly naše dýchánky.

Zanedlouho po vzájemném setkání nastoupil Miloslav Vlk jako archivář do Československé národní banky. Komunistický režim už slábl, nakonec jihočeskému rodákovi povolil farářovat v zapadlých vesnicích na Šumavě. Sametová revoluce byla za rohem, my však tenkrát spekulovali, jestli to není úskok, aby oblíbený tajný kněz odešel daleko od nás.

Po roce 1989 se Miloslav Vlk stal českobudějovickým biskupem, jeho hvězda v rámci katolické církve ovšem rychle stoupala, přišel post pražského arcibiskupa a v roce 1994 kardinálská hodnost. Můj život nabral opačný směr. Prahu jsem vyměnil za jižní Čechy, přesto jsem se v té době vícekrát, byť jen letmo, s kardinálem Vlkem setkal.

Popravdě řečeno, měl jsem řadu výhrad k jeho působení v čele českých katolíků. Ve složitém prostředí největší církve dělal často kompromisy, které se mi jednoduše nelíbily. Zlom ale přišel v roce 2010. Tehdy papež přijal Vlkovu rezignaci a on odešel na odpočinek.

Zbavený tíhy úřadu se náhle proměnil v inspirativního glosátora společenského dění, jeho blog kardinál.cz razil sebevědomý odstup od světa politiky a velkorysost ve vnitřním světě katolicismu. Byl tu zpátky tolerantní a otevřený Míla, jakého jsem poprvé potkal v 80. letech. Člověk, který dnes víc než jindy, bude české církvi a společnosti ještě dlouho chybět.

Odkaz zesnulého kardinála Vlka si připomněl i Český rozhlas České Budějovice. V pořadu Jihočeši si můžete poslechnout archivní záznam vzpomínek Miloslava Vlka na jeho dětství v Líšnici poblíž Milevska.