Nejdřív chuligánská poezie, pak písničky. Autor hitů Jan Schneider začal psát texty díky Semaforu

Jan Schneider se narodil 30. března 1934 v Písku, vyrostl v Táboře a řadu let žil se svojí paní Libuškou, dlouholetou novinářkou, v Třeboni. Zemřel v prosinci 2014. Zhruba devět měsíců před tím vznikl rozhovor pro cyklus Jihočeši, který přinášíme jako vzpomínku u příležitosti nedožitých devadesátin Jana Schneidera.

Textař, básník, libretista a redaktor rozhlasové stanice Svobodná Evropa sice vystudoval inženýrský obor, ovšem více než elektronkové počítače jej lákalo nápadité zacházení s rodným jazykem. První básničku napsal mamince.

Jan Schneider|foto:Richard Lhotský

Vážněji začal stoupat po schůdcích poezie překvapivě nikoliv doma, nýbrž z nutnosti v zahraničí. V Polsku Schneiderovy verše překládal básník Marian Crezsczak, ve Francii se jich zase ujali studenti pařížské Sorbonny a zařadili je do svého fakultního časopisu.

Na přelomu padesátých a šedesátých let se o Janu Schneiderovi vědělo již také doma, v Československu. Nejvíce jako o talentovaném spoluautorovi hudebních her a pozoruhodných songů.

„Básníkem jsem se narodil a zůstal, ale k písničkám jsem se dostal jako slepý k houslím. Divadlo Semafor v roce 1961 uvádělo pásmo mé chuligánské, provokativní poezie VO CO DE, kterou jsem recitoval s Waldemarem Matuškou a Pavlínou Filipovskou. Ale přitom jsem si uvědomil, že Semafor bez písniček nemůže být. Obrátil jsem se na Suchého a Šlitra, aby něco složili. Ti to však přenechali mně a Jardovi Jakoubkovi. Tak vznikly moje první písničky,“ vzpomínal Jan Schneider.

U redakčního stolu s Krylem

Zakrátko se stal důležitou osobností české kultury. Kromě ocenění jeho her (například Poetikon nebo průlomoví Gentlemani) jej provázela po celá šedesátá léta pověst vkusného a úspěšného textaře, který často ve spolupráci s Bohuslavem Ondráčkem připravil budoucí hity (Oh, baby, baby, Divoký koně, Stříbrná flétna a další) pro Martu Kubišovou, Helenu Vondráčkovou, Waldemara Matušku, Václava Neckáře (toho vlastně do Prahy přivedl) a další české hvězdy a hvězdičky.

Střídání desetiletí a politických poměrů v zemi vneslo radikální změnu do pracovního, ale i osobního života Jana Schneidera. „Po Bratislavské lyře, kde zazněla moje píseň, která se vůbec nelíbila pánům Bilakovi a Štrougalovi, jsem odjel se ženou stanovat do Třeboně na Ostende. Přemýšlel jsem o tom, že bych se asi nechtěl živit psaním písniček pro jihočeskou dechovku, a tak jsme se přesunuli ještě jižněji,“ vyprávěl.

Čtěte také

První, na co se vždy ráno podívám z okna ateliéru, je Černá věž, říkal výtvarník Václav Johanus

Přesídlili tedy do Mnichova, kde Jan Schneider později získal místo v české redakci Svobodné Evropy. Promlouval svým hlasem k posluchačům za železnou oponou a zároveň psal básně.

V rádiu sdílel redakční stůl se slavným písničkářem a dobrým přítelem Karlem Krylem. „Byl jsem u zrodu každé jeho písně, kterou v exilu složil. Někdy, když jsem třeba tvořil nějaký politický komentář, mě to rozptylovalo, ale většinou jsem Karla velmi rád poslouchal,“ usmíval se.

Když zase odešla do minulosti jedna dekáda (a s ní jeden režim), Jan Schneider se s manželkou vrátil domů. Stan na Ostende již nenašli, ale v jihočeské Třeboni se usadili natrvalo, byť po dlouhou dobu odjížděli na letní měsíce do Španělska, kde se Jan věnoval své další lásce – malování.

Názor Jana Schneidera, že básnictví je přirozená a trvající danost, zarámujeme fragmentem z jeho sbírky Jarní sloky: „Je-li ti úzko, nabízím ti tuto řádku, nejistou, křehkou lávku přes zoufalství a strach. Víc píseň nemůže, bludička popletená.“