S kilometry hadrů, za kterými někdy ani není vidět, pracuje čalounice v divadle

„Teď zrovna mě čeká mě šití stanu. To si musím sama připravit, propočítat, je to takové tvoření za pochodu. Základ je v podstatě dřevěný, podlaha se čtyřmi tyčemi a hlavní stěžeň uprostřed. Zbytek už je moje práce. Bude to do hry Don Juan, která má za dva týdny technickou zkoušku, takže je to hodně práce,“ ukazuje v dílně.

Pod rukama divadelní čalounice se toho rodí hodně, nejen potahy pro židle a gauče, ale také drapérie, záclony, závěsy, nábytek, různé přehozy, šály, veškeré hadry, které visí na jevišti.

„Objem práce je někdy obrovský, obzvlášť pokud se připravuje představení do Metropolu, kde je široké jeviště. Zaplnit ho je náročné, ty věci jsou hodně velké, objemné. Někdy používám tolik materiálu, že za ním ani nejsem vidět a nevím, kde je začátek a kde konec,“ popisuje Radka Vajová.

Jednou dokonce z vlastní zvědavosti počítala, kolik hadrů prošlo jejím šicím strojem. Asi za dva týdny došla k číslu jeden a půl kilometru. Jejím velkým pomocníkem je proto vzduchová sponkovací pistole. „Neumím si představit v tom objemu, v jakém dnes divadlo kulisy chrlí, že bych používala na všechno hřebíčky,“ dodává.

Nábytek přijde k Radce Vajové v momentě, kdy si ho výtvarník vybere ve skladu nábytku a ona ho musí přečalounit a upravit. Někdy je ale také potřeba udělat z pěkného gauče gauč ušmudlaný a ošklivý. „S tím mám velký problém, když to musím krásně očalounit a pak otrhat a zašpinit. Vlastně si ničím vlastní práci, takže s tím trochu zápasím, ale beru to tak, že třeba ve scéně z chudého prostředí nemůže být krásné kanapíčko,“ uzavírá.

Všechny díly pořadu Co dělají najdete ZDE.