Alois Sassman: Zvykli jsme si vyskakovat jen do určité výšky jako v bleším cirkuse

Alois Sassman: Bleší cirkus

Možná už jste někdy viděli - třeba v televizi - bleší cirkus. A je velmi zajímavé, jak majitelé těchto cirkusů blechy trénují. Když totiž dáte blechy do sklenice bez tréninku, vyskáčou všechny ven, protože jsou to dobří skokani.

Někteří majitelé proto trénují své svěřence tak, že položí na sklenici víko. Blechy pochopitelně vyskakují nahoru stále, dál a dál, ale při každém pokusu na víko znovu a znovu narážejí. Když je budete chvilku pozorovat, zjistíte něco zajímavého. Blechy vyskakují dál, ale už jen tak vysoko, aby se nedotkly víka. Cvičitel potom může víko bez obav odstranit. Blechy se už ze sklenice nedostanou, správněji řečeno: už to vlastně nedokážou. Proč? Protože si zvykly. Zvykly si vyskakovat jen do určité výšky, a tu už nedovedou překonat!

A podobně je tomu i s námi lidmi. S naší vírou, s naší nadějí, ale i s naší láskou. Možná už jsme si i my zvykli skákat pouze do určité výšky a stačí nám to, výš a dál to přehánět nebudeme. Ale pak už taky nikdy výš neskočíme. Ani ve víře, ani v lásce, ani v naději.

A stejně tak je to i s duší člověka. I ta může zakrnět. Nevzdělává se, neobohacuje se - například kulturou, literaturou, krásnou hudbou - a stačí jí jenom určitá výška, aby nenarazila nad průměr. A takové blešce v lidské podobě pak stačí třeba jen párek a pivo v ledničce, aby byla spokojená. Ale není to málo? Nežene nás to někam výš, třeba až ke hvězdám? Kéž se nikdy ve svém životě nespokojíme s průměrem.

Alois Sassmann je starokatolický farář, genealog a publicista. Žije v Malšicích na Táborsku. V letech 2005 - 2011 připravoval pro Český rozhlas České Budějovice seriál Kořeny, který má i knižní podobu. Zabývá se regionální historií, rodokmeny a ex libris.

Hana Hosnedlová: Trapasy

Nevím, jak zrovna pro vás, ale pro spoustu lidí je celoživotním strašákem ztrapnění nebo zesměšnění. A podle spolehlivě fungujícího zákona schválnosti, čím víc se snažíte takovému zážitku vyhnout, tím častěji vás „knokautuje“. Jsou povahy, a těm ze srdce závidím, které okamžitě dokážou převést prožité faux pas v legraci, anebo po nich trapná záležitost sklouzne jako kachně voda po peří. Já naneštěstí patřím do početné skupiny těch, kteří se při trapasech doslova svíjejí jako žížala napíchnutá na udici a prožívají je stále znovu a znovu, dokud milosrdný čas nezahalí zážitek oponou zapomínání.

A bohužel téměř stejně silně prociťuji i trapasy ostatních, jichž se nedobrovolně stávám účastníkem nebo pouhým svědkem. A věříte, že trpím i při trapných situacích ve filmu nebo na divadle, dokonce i v knize?

S odstupem času se sice právě z takových protrpěných situací stávají ty nejvděčnější příběhy k vyprávění, ale v okamžiku jejich zrodu bychom se nejraději zavrtali dva metry pod zem.

Třeba, když z autobusu vystoupíte pouze ve spodním prádle, protože vám někdo na schůdcích přišlápl propínací sukni a doslova vám ji strhl z těla. Nebo když si po několikaminutovém přátelsky důvěrném rozhovoru uvědomíte, že jste se spletli v osobě a onoho člověka vůbec neznáte. Anebo když dítě na širokém fóru ve své naivitě a bezelstnosti prezentuje nějakou důvěrnost z domácího prostředí, kterou byste jinak neprozradili ani za zlaté tele. A pokračovat by naprosto bez problémů asi mohl každý z vás. Život trapasy rozhodně nešetří.

Kdyby snad existovala možnost, jak se z podobných a ještě dramatičtějších trapných situací předem vykoupit, určitě by taková instituce ohromně prosperovala. Jenomže, o čem by pak humoristé psali a filmoví režiséři točili.

Hanka Hosnedlová je českobudějovická novinářka a spisovatelka. Je autorkou více než desítky knih. Hodně a ráda cestuje po celém světě a o svých cestách napsala řadu reportáží. Je také dlouholetou trampkou.

Jiří Březina: O vraždách miláčků

Za oknem se rozezní první struny úsvitu. Po chvíli se přidávají další tóny, a brzy už slunce vysílá celé akordy paprsků.

Co na to říkáte? Já říkám, že je to perfektní začátek kapitoly. Hotová báseň. Dokonce se tady využívá básnická figura zvaná synestezie, tedy záměna smyslových vjemů. V tomto případě se světlo slunečních paprsků popisuje jazykem hudby, jako kdyby šlo o zvuk.

Jak už jsem řekl, je to perfektní. A myslím si to hlavně proto, že jsem to napsal já.

Problém tohoto poetického popisu je, že se do okolního textu vůbec nehodí. Měl uvádět jednu z kapitol detektivky a pro tyto účely je prostě příliš vyumělkovaný. Tak mi to aspoň řekl kamarád, kterému jsem dal přečíst první verzi svého výtvoru.

Tohle na psaní nesnáším. Na těch dvou větách jsem strávil dost času a byl jsem s nimi naprosto spokojený. A teď bych je měl vymazat? Zabít své dítě? Při tom pomyšlení se mi vaří krev. Ale vím, že to nakonec udělám. Papír totiž možná snese všechno, ale čtenář rozhodně ne.

Někdy je zkrátka nutné přiznat si, že ne vše, co člověk naťuká do klávesnice, je perla. Vždycky, když se potřebuju z této iluze vymanit, vzpomenu si na větu, kterou těsně před vydáním knihy odchytila korektorka. Psal jsem v ní o paní, která se nedávno oženila.

Jiří Březina je spisovatel, žije v Českých Budějovicích. Napsal dva detektivní romány se svérázným vyšetřovatelem Tomášem Volfem: Na kopci a Promlčení.

Pavel Kroneisl: Dobrovolníci na Vítkově Hrádku

Parta nadšenců ze Spolku přátel Vítkova Hrádku si zase mákla a tato historická památka je opět připravena na novou, už jedenáctou turistickou sezonu po svém znovuotevření. Pokud chcete trochu zeměpisu, tak Vítkův Hrádek leží na pravém břehu Lipenského jezera, kousek od obce Přední Výtoň, je to nejvýše položený hrad v Čechách. Pro puntíčkáře - je 1053 m nad mořem.

Parta přátel tuhle ruinu objevila před jedenácti lety a zaujala je natolik, že se rozhodli ji znovu oživit nejenom pro sebe. Zrodil se záměr starat se o to, aby tady všem turistům a návštěvníkům bylo fajn. Práce to bylo jak na kostele a je stále. Jenom údržba hradu spolkne všechno, co se na vstupném a občerstvení vydělá.

K tomu se musí přidat i starost o zábavu návštěvníků. V hlavní sezoně jsou zde koncerty country kapel, divadelní a filmová představení a další a další akce. Tohle všechno dělají členové spolku buď zadarmo anebo za malou odměnu. A o to všem jde, udělat něco pro druhé, zpříjemnit návštěvníkům Lipenska pobyt v tomhle krásném koutě Čech a připravit jim nezapomenutelné zážitky. Třeba úplňky na Vítkově Hrádku, kdy je otevřeno až do půlnoci anebo silvestrovskou půlnoc na hradě ozářeném loučemi.

Navíc pohled z vyhlídkové věže nabízí rozhled, který nikde u Lipna a jeho okolí není. Ostatně zápisy v knize návštěvníků potvrdí, pokud vaše kroky na tento hrad zamíří, že mám pravdu. Říkám kroky, protože posledních asi 300 metrů k vrcholu musíte pěšky, jinak to nejde. Ale věřte, stojí to za to. Přeji dobré jitro a popřípadě šťastnou cestu...

Pavel Kroneisl je publicista. Celý svůj profesní život spojil s českobudějovickým rozhlasovým studiem, kde pracoval především jako sportovní redaktor. Jeho hlas určitě dobře znají milovníci rozhlasových přenosů z hokeje a fotbalu. Dnes žije Pavel Kroneisl na Lipensku.

Petra Zimmelová: Láskyplné jaro

Minulý týden jsem se, asi plna jarní vášně, prudce otočila a první jarní radost je tu. Krásně zablokovaná krční páteř a s tím spojená akutní návštěva lékaře. Nu což, moderní medicína mě asi zachrání. Při návštěvě nemocnice jsem se mohla zahledět do tváří okolosedících pacientů a všimla jsem si, že někteří z nich jsou taktéž plni jara. Na jednom z nich bylo vidět, že má jara plný nos i oči a nejedné dámě by se jistě zalíbil, protože měl krásnou slzu u každého víčka a skoro jsem ho podezřívala, že si tu alergii docela hýčká.

Další kolega v čekárně se také zoufale modlil k bohu se zablokovanými zády, ale to mu nebránilo se při příchodu sestry rychle vymrštit ze židle, zatáhnout zimní kulatý pupík a žoviálně a s úsměvem zašveholit: „Trošku mi luplo v kříži, to víte, ta posilovna jednoho zmáhá... Potřebuju jen něco na uvolnění svalů.“ Sestra si ho prohlédla od hlavy k patě a pragmaticky odvětila: „Paní doktorka se na vás podívá a nebojte, ona to se seniory umí." Záda nezáda, chlapík zrudl, zmodral a pak jen zafuněl a zcela konsternován se zhroutil do židle, jak ho ta jarně naladěná mladá sestřička usadila.

Po záchraně od ukrutné bolesti jsem se vydala na cestu za svými studenty a všimla si, jak to jaro cloumá opravdu vším živým i neživým. Budějovická doprava je v tyhle dny komplikovanější než obvykle a cesta autem trvá popojížděním v kolonách docela dlouho. Všimla jsem si však zajímavé věci. Pomalá jízda způsobuje, že řidiči si kupodivu všímají i ostatních osob za volantem, různě blikají, mávají, hází úsměvy a tipuji, že se i sem tam někdo seznámí. Zde je ovšem dobré mít se na pozoru, protože odborníci radí, jaro nejaro, být obezřetný při seznamování se v krizových situacích, což ranní dopravní špička jistě je. A čekání na pohotovosti se zablokovanými zády nakonec možná taky. Ale kdo ví.

Buďte opatrní a užívejte jara hlavně ve zdraví…

Petra Zimmelová je vysokoškolská pedagožka. Působí na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity. Celý svůj profesní život se věnuje problematice seniorů. Volný čas tráví nejraději se svým malým vnukem, ráda na kole i pěšky poznává Čechy.

Další sloupky najdete ZDE.