Autostop Hany Hosnedlové: Jela jsem vším od pohřebního vozu po ministerskou limuzínu

Sama nemotorizovaná, uplatňovala jsem stop neustále. I se dvěma malými dětmi nebo při služebních cestách. A stopem jezdím i nyní, i když - pravda - už ne tak často jako dřív.

Zvednutý palec spolehlivě fungoval i v zahraničí. Autostopem jsem, většinou s kamarádkou, projela řadu evropských zemí, Izrael, Jordánsko, v zámoří pak Kanadu, Spojené státy včetně Aljašky, kousek severní Afriky, ale třeba i Austrálii, kde obvykle bylo ke svezení připojeno i pozvání na kávu nebo svačinu.

A jela jsem už vším možným - od pohřebního vozu přes žebřiňák s cukrovkou až po ministerskou limuzínu. Dokonce i prázdnou sanitou, policejním autem se dvěma pobavenými policisty nebo obytným cikánským vozem na jihu Rumunska. A nikdy se mi nic zlého nestalo.

Případné galantní nabídky jsem s úsměvem odmítala a fungovalo to. Jen jednou jsme se nechaly s kamarádkou vysadit do deštivé noci uprostřed pustiny, když se nám nelíbilo dvoření maďarského řidiče kamionu.

A jednou jedinkrát jsem ze stopu utekla. To bylo v Turecku. Hned na první mávnutí mi zastavilo několik aut a řidiči se začali divoce dohadovat, kdo mne odveze. Musím dodat, že tehdy mi bylo o 25 let a 25 kilo míň.

Naopak jsem na stopu navázala i řadu přátelství, která přežila nejednou až dodnes.