Často si na mě lidé sahají, říká mladý kominík, který jako jeden z mála nosí tradiční uniformu

Spoustu času tráví kominík samozřejmě na střechách. „U každého komína musíme jednou ročně kontrolovat spalinové cesty a třikrát do roka čistit. Čištění mohou lidé dělat sami, ale ta kontrola od nás je povinná,“ vysvětluje Jakub Kůta.

Lezení po střechách ho baví, jinak by své povolání nevybral. „Pokud jste fit, tak lezení na střechu není problém. Jen asi jednou nebo dvakrát jsem měl trochu strach a byl opatrnější. Přeci jenom když jste na vysoké bytovce, třeba dvacet metrů nad zemí, tak už našlapujete opatrněji. Jinak ne, člověk si zvykne,“ říká.

Ze střech se vždy rozhlíží po krajině. „Když se čistí komín, mám čas rozhlédnout se po krajině, tak si to užívám. Vždyť se také dostanu na místa, kam jiní ne,“ komentuje.

Na své profesi má nejraději volnost. „Nemám nikoho nad sebou a rozhoduji o sobě sám. Nešel bych už zpátky do nějakého zaměstnaneckého poměru,“ říká.

Jakub Kůta nosí typickou černou uniformu s bílou čepičkou. Je v tom ale už spíš výjimkou. „Většina kolegů tento úbor nosí, mají barevnější montérky bez čepičky. Záleží na každém, jak chce ten obor pojmout. Já si myslím, že by si lidé měli kominíka užít, chci, aby také děti z toho něco měly a aby všichni měli pocit, že jim to štěstí můžeme přinést,“ vysvětluje.

Podle starého zvyku kominík přináší štěstí, pokud se chytnete za knoflík, když ho uvidíte. Ještě účinnější prý je rovnou si na kominíka sáhnout. S tím se Jakub Kůta stále setkává. „Lidé na nás sahají často, někdy třeba i při obědě. Pokud to není v nějakou nevhodnou chvíli, nevadí mi to. Mně také tato práce štěstí přinesla, nic mi nechybí, jsem šťastný s prací i v osobním životě,“ uzavírá.