Hlavní je mít upřímnou víru, krasořečnění není důležité, říká o své práci farář

Václav Habart byl původní profesí strojní zámečník. „Pak jsem ale zjistil, že to, co vyrábíme, jsou obráběcí stroje, které vyrábí zbraně a posílají se do Vietnamu a Koreje. Tak jsem začal uvažovat, že tímhle způsobem bych nerad prožil celý život. A protože mi byla víra velmi blízká, přemýšlel jsem, jestli bych se v té víře nemohl nějakým způsobem zdokonalit, něco poznat,“ vzpomíná. Nakonec v roce 1971 vstoupil do římskokatolického semináře a stal se knězem.

Kázání si připravuje pouze v bodech, „Jsem totiž dyslektik a neumím kázání číst. Musím to tedy dělat tak, že si napíši několik bodů a pak na ně vždycky jenom mrknu, abych neutekl úplně daleko. Nakonec jsem to pak dělával tak, že jsem se ty body naučil a pak už jen mluvil spatra,“ vysvětluje.

Je podle něj jistě výhodou, když je farář upovídaný, ale připomíná, že stejně jako zádumčivost se i mnohomluvnost musí korigovat.

Václav Habart má rád lidskou společnost, ale občas mu také vyhovuje být sám. „V 80. letech bylo velmi mnoho pohřbů a kremací. Měli jsme za měsíc často až šedesát nebo sedmdesát obřadů, tak pak jsem byl rád, že mohu někam utéct a být třeba celý den sám a nikoho nepotkat. To mi dělalo opravdu dobře, ale jak se to přehouplo přes dva dny, tak se mi začalo stýskat,“ vypráví.

Hlavním předpokladem pro práci nebo spíš poslání faráře je podle něj mít upřímnou víru. „Mluvit formálně jako krasořečník, to není účelem. Myslím si, že křesťanství není krasořečnění. Je to spíš o pravdivosti toho, jak to člověk prezentuje,“ doplňuje.

A jaké poselství má pro lidi o Vánocích? „Vánoce jsou vůbec jedno z velkých poselství. Narodila se nám láska a teď je jenom otázka: Narodila se také v mém srdci? A to by nás mělo nutit k takovému zamyšlení, co jsem pro ty druhé: kámen úrazu, balvan, který táhnou na noze, a nebo osvěžení a radost?“