Jihočeský spisovatel Jiří Bigas představuje Cochcárnu

14. duben 2013

Tipy na nové knihy; Host: Jiří Bigas představuje nejnovější knihu Cochcárna; Recenze Mileny Marešové na knihu Vladimíry Sůvové Čím jsou lidé živi; Soutěž


KNIŽNÍ TIPY

Alice Munroová: Příliš mnoho štěstí
Kdo ještě nečetl nic od kanadské prozaičky Alice Munroové, může začít povídkami.Knihu Příliš mnoho štěstí vydává Paseka a určitě se vám bude líbit. Autorka píše spíš maličké romány než povídky, protože její příběhy jsou pojaté jaksi z výšky, s nadhledem mnoha let, často celého života. Svá dramata s často překvapivými zápletkami vypravuje lehounce, čtivě, se smyslem pro psychologii postav, a nechává i čtenáři dost prostoru na to, aby leccos domýšlel a sám zkoumal. Příliš mnoho štěstí, kniha, která vás určitě dovede i k dalším povídkovým souborům této výborné autorky. Přeložila Zuzana Mayerová.

Miloslava Striová: Děti, které se rodí v srdci
Miloslava Striová je pěstounka a adoptivní matka celkem osmi dětí. Vystudovala sice matematiku, ale statistika ani programování její život nenaplnily. Své zkušenosti s náhradní rodinnou péčí teď vypsala v knize Děti, které se rodí v srdci. Kniha je zajímavá nejen pro pěstouny a ty, kdo o pěstounské péči uvažují, ale také pro rodiče autistických dětí. Jak se vyrovnat s takovým postižením, jak k autistickému dítěti přistupovat, jak s ním komunikovat: o tom všem se dočteme v knize Miloslavy Striové, kterou vydal Portál. Díky autorčině osobnosti i zkušenostem je to velmi cenná kniha.

Petr Kovařík a Blanka Frajerová: Putování s knihou
Nepůjdete jen do Babiččina údolí, jak slibuje obrázek na deskách knihy. Mapka na předsádce informuje o tom, která místa autory zaujala – bohužel těch jihočeských zrovna moc není: s Fráňou Šrámkem a Stříbrným větrem se zastavíme v Písku, s Jaroslavem Haškem a dobrým vojákem Švejkem v Putimi, Stožice a Vodňany patří Josefu Holečkovi a jeho románové kronice Naši, navštívíme i Třeboň s Mařánkovým Barbarem Vokem a Studenou s Vlastou Javořickou a románem Meze rozorané. Nechybí samozřejmě Klostermannova Šumava a kniha Ze světa lesních samot. V každém hesle se dočteme něco o té které knize a také o místě, s nímž je spojena. Doplňkem je medailon autora a fotografie. Vydává Knižní klub.

Logo

Cleo Coyle: Mezi zrnky kávy
Milovníci napínavé četby a dobré kávy mohou své koníčky spojit v jedno: do oblíbené kavárny si mohou vzít novinku z Moby. Kniha je dílem italské manželské dvojice píšící pod pseudonymem Cleo Coyle a vypráví o podivné vraždě, která se odehraje doslova mezi zrnky kávy, jak zní titul knihy. Zajímavé je i to, že jde o první počin z kavárenské krimisérie, kterou připravila Moba na duben.

Radkin Honzák: Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření
Jestli se vám pracovní kariéra i osobní život drolí pod rukama a síly ubývají, možná vám poradí kniha psychiatra Radkina Honzáka Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření. Jestli už ovšem není pozdě: tato kniha dobrých rad, z nichž ta nejjednodušší zní změnit sebe sama, vychází v nakladatelství Vyšehrad.


NÁŠ HOST

Jiří Bigas, rodák z Horního Dvořiště, debutoval lyrickými povídkami Kdo se dotkne duhy: inspiraci našel v jižních Čechách a ve vlastním dětství: zkrátka idylka. Kdo si ale přečte takové Vrahovice 119 nebo jeho nejnovější knihu Cochcárna, pochopí, že je idyle konec a že se k ní autor asi hned tak nevrátí. Zajímalo mě, co ovlivnilo tak razantní proměnu


RECENZE Mileny Marešové

Vladimíra Sůvová: Čím jsou lidé živi
Historii svého rodu zapsala Vladimíra Sůvová do románové kroniky - Čím jsou lidé živí. Autorka pracovala jako učitelka a teprve na sklonku osmdesátých let minulého století se rozhodla jako poslední příslušník starého selského rodu, zaznamenat její paměť. Kniha ve vyprávění připomíná téměř stoletou historii rodiny v drsném kraji Podkrkonoší, lidí, jejichž život plnila především těžká práce.

Logo

Románová kronika Vladimíry Sůvové začíná na počátku dvacátého století, v době první světové války. Muži jsou kdesi na frontě, a tak starost o živobytí zůstala na ženách, starých lidech, dětech. Začátkem dubna toho roku, v chalupě ztracené v krkonošském podhůří, se mladá žena chystá k porodu. Její malá dcerka je vyslána pro pomoc, která ale přijde pozdě, děti, dva chlapci, se narodili předčasně a brzký příchod na svět nepřežili. A tak, ve dřině a ve smutku, se odvíjí tento „ženský svět“.

Autorka jistě sama vyslechla řadu podobných příběhů. Konec konců také ona málem uvízla „svázaná s půdou“, s prací v zemědělství, k čemuž ji nutilo socialistické hospodářství. Ale svět, který popisuje je jaksi nad-režimní. Dějiny tudy procházejí, mnohé berou, komplikují. Jenže většinou se také přeženou – skončí války i socialismus – a z kroniky zase vystoupí pokorní lidé vnímaví pro drobné radosti, ale též smíření s tím, že do jejich života žádný zázrak nezasáhne, že je třeba, a nejlépe, sám se přičinit.

I když Vladimíra Sůvová postupně líčí návrat mužského příslušníka generace svých pra-předků, její pozornost je i nadále soustředěná na stařenku, matku Lenoru a dceru Zdenku, postupně pak i na její dcery, Helenu a Vlastu, přičemž ve druhé z nich jsou zakomponovány osudy a vzpomínky samotné autorky. Práce na poli a v hospodářství, to je převážná část její kroniky. Popisuje životy lidí, kteří nechtěli „měnit svět“, dokonce ani ho příliš poznávat do nesmírných dálek – jejich domov a suverenita, kterou jim byť třeba chudobné živobytí mohlo zajistit, pro ně byly nejdůležitější. Ostatně, moudrost žen, o nichž Sůvová píše, plyne z vyrovnávání se s letitou tradicí, do níž zanášejí své trpělivě vyvzdorované otisky (cituji): Zdenka teď sklízí krmnou řepu a ticho a samota na poli, po ránu utuhlém prvními mrazy, jí umožňují spánek duše. Ruce se chápají vlasatic chrástů, vytahují ven nažloutlé bulvy, až popraskané horlivým chvatem růstu, a čistí a odkrajují. Hromady, žlutá i zelená, přibývají, o tvář zavadí vlákno babího léta.

Kniha se postupně sune ve dvou liniích – první, historická popisuje obecné děje – dvě světové války, socialistické znárodňování, vlny režimního uvolňování, rok 1989. Druhá linka je osobní, postihující třeba nespokojený, ale spolehlivý rytmus venkovského života.

Vladimíra Sůvová sepsala kroniku svého rodu, nebo alespoň její část po ženské linii. Právě kronikářský styl charakterizuje její dílo. Není v něm ambice po skutečně románové tvorbě. Jsou-li zde ozvuky literárního stylu, pak plynou z vědomé reflexe spisovatelů – ruralistů, schopných „zakreslit“ do slov obraznost přírody, která udává životu pravidelnost ročních období. Z textu je zřejmé, že ho psala žena, učitelka výborně ovládající češtinu, s pěstovaným slohem. Otevřenost a vřelost, s níž vypráví o světě svém i blízkých je třeba ocenit stejně, jako vstřícnost, s níž nechá čtenáře nahlédnout do rodinného alba.


SOUTĚŽ

Správná odpověď na minulou hádanku: Příběh květinky Marty vypráví v knize Saturnin Zdeňka Jirotky teta Kateřina
Výherci: J. Havlová, E. Holejšovská, M. Jiřičková, E. Kantorová, Z. Koutný, M. Novotná
Nová hádanka: 19. dubna před deseti lety zemřel autor původních českých detektivek Václav Erben. Jak se jmenoval jeho detektiv, který vystupuje například v knize Poklad byzantského kupce nebo Smrt talentovaného ševce?

autor: Hana Soukupová
Spustit audio