Tři oříšky pro bezdomovce, Houby, Paběrkování a další glosy

Jan Cempírek: Tři oříšky pro bezdomovce

Budějce začátkem léta. Kráčím kolem Vltavy romantickou nocí. Světlušky nad řekou, tep města v dáli, ólé, život je krásný. Blížím se k mostu, kde pravidelně kempují bezdomovci. Už z dálky slyším jakési divné vytí. A čím víc se blížím, tím se mé podezření mění v jistotu. Je to tak, romantice letní noci evidentně podlehli i drsní muži bez domova.

Naladili si na přenosném rádiu sladkobolnou stanici a teď pějí u krabicového vína Tři oříšky pro Popelku: „Věř mi, že to je ta nejlepší zpráááva, pro ty kdo uvěří, stane se zááázrak, možnááá, možnááá, možnááá“. Atd. Procházím kolem houmelesácké diskotéky se shovívavým úsměvem. Však si užijte života, kluci!

O hodinu později už ale tak smířlivý nejsem. Stojím před zrcadlem v koupelně, drhnu si zuby a hlavou mi pořád jede ona vlezlá píseň Ivety Bartošové: „Kouzlo tří oříškůůů křídla ti dááává, vyhrááát, vyhrááát, vyhrááát …“ Píseň se mi zasekla do podvědomí, nejde odehnat. Dost! Jdu spát.

V noci se neklidně převaluji. Tu jsem princem Trávníčkem, tu králem, tu štolbou Menšíkem. A hlavně lítám na koni pořád sem a tam za krásnou princeznou a vše stále rámuje ta příšerná melodie: „… třeba tě zááázrak potkááá, potkááá, potkááá…“

Ráno jsem zničený, opuchlý. Bartošová nikoli. Je neúnavná, v hlavě mi pěje jak kolovrátek. Neee! To jsem si nezasloužil! Jdu pěšky do práce a že si to s těmi bezdomovci vyřídím. Nebo spíš doufám, že změnili repertoár a přemažou mi jukebox novým, inteligentnějším songem. Přicházím k mostu. Vidím jednoho houmelesáka, jak se právě hrabe ze spacáku, jeho parťák se zatím s PET lahví šourá k Vltavě pro vodu.

Teď jim od plic řeknu, co mi nasadili do hlavy! Ale kdepak, vše skončí jinak. Do růžova vyhajaný houmelesák se protahuje a haleká radostně na kolegu u řeky: „A vem tý vody víc, Kájo, uděláme si kapučínko!“ Náhle mám úsměv od ucha k uchu.

No řekněte, měl jsem je začít otravovat s tím, že mi celou noc zkazili Bartošovou? Kdepak. Pokračuji dál, přeji týpkům jejich vltavské kapučínko a zpívám si, nyní už zvesela, že „… zázrak tě potkááá, potkááá, potkááá, možná stokráát.“

Jan Cempírek, českobudějovický spisovatel a publicista, je autorem několika knih (Rafinerie, Autostop.CZ ), které vydal pod vlastním jménem, a literární mystifikace Bílej kůň, žlutej drak, za níž získal coby vietnamská autorka Lan Pham Ti v roce 2009 Cenu Knižního klubu.

Roman Kozák: Houby

Západoevropané se nám Čechům často diví, že sbíráme houby. „Opravdu si chodíte pro jídlo do lesa, a ne do supermarketu?“ zažil jsem už několikrát i já jejich nelíčený údiv. Mne naopak zaráží, že noblesní francouzskou pochoutku, lanýže, nehledají sami Francouzi, ale jejich cvičená prasata a psi.

Popravdě neznám hezčí pocit, než když na mechovém lůžku ve stinném lese spatřím siluetu hřibu. Moment, kdy mé smysly a reflexy vyhodnotí, že vidím ten pravý klenutý klobouk a objemnou nohu, je zábleskem radosti a úspěchu. Vážení přátelé, také jako já v takové chvíli obcházíte hřib kolem dokola, abyste si vychutnali pohled na krále lesa ze všech stran? Nevím jak vy, ale já ke každé houbě čichám, prohlížím ji a občas si s ní i povídám. Vykroucení masité nohy a čištění je pak už jen dovršením slastné chvíle.

Po tisíce let máme v sobě instinkty lovců a sběračů. Všichni u nás bez vysvětlování víme, co značí velestrohá otázka „Rostou?“ nebo „Berou?“. K houbaření na rozdíl od rybolovu nepotřebujete ani náčiní, ani povolenku, o návnadě nemluvě. A čím větší znalosti hub máte, tím spíše z lesa něco jedlého přinesete.

Já, co se množství nalezených hub týče, to vidím takhle: dočista vždycky přinesu z lesa aspoň něco „na polívku“. Pravým potěšením je košík, který vydá „na houbovou omáčku, řízky či smaženici“. A když se obzvlášť daří, vydá houbařský úlovek kromě toho i „na sušení“.

Zkrátka, houbaření k Čechům patřilo, patří a bude patřit. Jako že se Kozák jmenuju!

Roman Kozák je volarský výpravčí, autor několika knih z železničářského prostředí a ze Šumavy. Nejznámější jsou jeho Pohádky ze šumavských lokálek. Dále též - dle vlastního životopisu - nástěnkář, velocipedista, houbař, fotograf, obřadník, čtenář, recesista a hledač zapomenutých časů.

Luboš Dvořák: Paběrkování

Čeština oplývá celou řadou krásných slov. Určitě k nim patří paběrkování. Zejména ve vyjadřování starší generace se toto slovíčko občas objeví. Paběrkování mají ve vzpomínkách naši rodiče a prarodiče - znamenalo povolený sběr plodů nebo plodin po skončení sklizně na polích a sadech. A ještě původnějším smyslem paběrkování v křesťanských dobách bylo poskytnout zdroj obživy chudým, starým a sirotkům.

Takové paběrkování vymizelo a zůstalo neměnné snad jen na obrazech starých mistrů nebo na černobílých fotografiích. Jednu takovou si můžete prohlédnout na hrázi slavného rybníka Rožmberk, kde snímek zachycuje paběrkování ryb pod výpustí někdy v 19. století.

V době supermarketové a potravinových přebytků už lidé paběrkovat nechodí, anebo hodně málo. Proč? Protože už málokdo chová domácí zvířectvo. Sem tam se najde drobný zlodějíček, který zajde pro kukuřici, ale ten se raději schová do porostu, než aby čekal na konec sklizně.

Zemí, kde mají paběrkáři pořád silnou tradici, je Francie. Dokumentaristka Agnès Varda o nich natočila poutavý film Všichni možní sběrači i já. Věřili byste, že i kuchaři renomovaných restaurací chodí na francouzské zelné trhy, když prodavači odejdou, a vybírají z opuštěných krabic zdravá rajčata či papriky?

Dnes vnímáme slovo paběrkovat jako získat málo, nedosáhnout maxima. A to vám, milí posluchači, určitě nepřeji. Ve svých životech spíše nepaběrkujte, ale sklízejte pokud možno bohatou úrodu.

Luboš Dvořák je deset let editorem jihočeských Deníků. V novinách působí už od roku 1993. V práci i ve volném čase se rád věnuje světu filmu. Je například autorem seriálu Jihočeské filmování o natáčecích místech v našem kraji, který už několik let vychází na stránkách jeho „domovských“ novin.

Pavel Kroneisl: Jak se nám ztratil pes

Před šestnácti lety jsme si poté, co nás opustil náš první jezevčík, pořídili nového. Což dodnes dost dobře nechápu. Kdo jezevčíka někdy měl nebo má, ví, o čem mluvím. Tuto rasu pokud naprosto nevycvičíte, cvičí ona s vámi celý život. To je náš případ.

Prostě v našem domku u Lipenského jezera, kde žijeme, se jednoho dne objevila malá chlupatá rukavice, tedy dlouhosrstý černý jezevčík Black. Ihned po příjezdu začal objevovat pro něj nový svět. A začalo se ozývat: "Prosím tě, nemůžu najít botu. Zeptej se psa. Ježíši, mám užranou tkaničku. Tak si tam dej provázek." A tak to šlo den za dnem.

A pak jednoho krásného listopadového dne přijeli na víkend naši mladí, tedy čtyřčlenná rodina. V domku bylo rázem plno a pejsek byl ve svém živlu, je totiž až moc společenský. V neděli ráno, kdy frmol vrcholil snídaní a už jsme uvažovali, co podniknem, si někdo z nás všiml, že Black zmizel.

Začalo pískání, volání, lákání a hledání. Okruh pátrání se rozšiřoval na celý barák, potom na zahradu a okolí. To ale nestačilo. Marek, náš zeť, který pochází ze vsi, kde žijeme, zapojil kamarády, vzali jsme auta a hledali jsme dále. Protože to máme pouze tři kilometry k hraničnímu přechodu do Rakouska, kdosi z pátračů usoudil, že pejska by mohl někdo chtít převézt přes hranice, a protože měl dotyčný známé u hraniční policie, zapojili se i oni a kontrolovali auta.

Byly to prostě doslova pátrací manévry, které trvaly celé dopoledne. Ovšem pes nikde. Nálada u nás byla hluboko pod nulou. Stál jsem tehdy v otevřených dveřích do domu, když přijel Marek autem, vystoupil, rozpačitě krčil rameny a bouchl dvířky. Vtom jsem zaslechl z obýváku tlumené zaštěkání. Volám: „Marku, bouchni dvířky ještě jednou.“ Udělal to a já slyším opět tlumené „haf, haf“, tentokrát jasně od gauče.

Ten jsme ráno složili, když mladí vstali. Rozložil jsem jej a z něj se vybatolil hledaný a už oplakávaný pejsek, protáhl se a s pohledem říkajícím „co tady blbnete“, odešel k misce s vodou. Prostě, když jsme ráno skládali gauč, nikdo si nevšiml, že zaujal výhodnou polohu v některé jeho dutině a prospal tam celé dopoledne. My jsme zatím pořádali pátrací hon, kterým jsme se proslavili v celém okolí na několik let.

Pavel Kroneisl je publicista. Celý svůj profesní život spojil s českobudějovickým rozhlasovým studiem, kde pracoval především jako sportovní redaktor. Jeho hlas určitě dobře znají milovníci rozhlasových přenosů z hokeje a fotbalu. Dnes žije Pavel Kroneisl na Lipensku.

Marie Petrmanová: Sákra Máry

Nedávno se oženil náš druhý syn. Byla to nádherná svatba - přesně taková jako nevěsta - krásná, veselá, vtipná a vůbec dokonalá po všech stránkách! Nejlepší pro mne bylo, že jako maminka ženicha jsem měla za celé ty tři dny jediný odpovědný úkol: dovést ženicha k oltáři.

Když jsem pak rozeslala fotky přátelům a spolužákům, od těch z Rumunska mi přišla řádka gratulací a já si nad nimi uvědomila, že jsem po rumunsku ,,soacra mare - velká tchyně“, protože jsem máti ženichova, zatímco máteř panny nevěsty je ,,tchyně malá – soacra mica“.

Napadlo mě, zda se užívalo i u nás dříve nějaké podobné rozlišení tchyní a tchánů? Vím, že existovaly rozdíly v docela početných názvech příbuzných z manželovy nebo otcovy strany a ze strany manželčiny či matčiny (třeba bratranci a sestřenci, nejen sestřenice). Budu se muset popídit, bude aspoň důvod po letech oslovit kamarády vědátory. Třeba rozšířím bádání i na rodokmen.

Jen aby nereagovali jako naše nepříliš dobře slyšící prababička, když jsem jí vyprávěla, že rumunsky jsem teď,,soákra máre“. ,,Cooo? Ale fuj! Sákra Máry?“

Marie Petrmanová je českobudějovická architektka, ilustrátorka, překladatelka a tlumočnice z rumunštiny a také dlouholetá skautka.

Další sloupky najdete ZDE.