S Wabi Daňkem o Příbězích písní, budějovickém rozhlase a Wabi Ryvolovi
Písničky Wabiho Daňka mají v sobě cosi chlapského a lyrického. A navíc jsou zpívány působivým, podmanivým vypravěčským hlasem. Zpěvák, textař a kytarista Stanislav Wabi Daněk se narodil předposledního lednového dne roku 1947 ve Zlíně. Vyučil se zámečníkem, prošel několika zaměstnáními a před začátkem profesionální dráhy písničkáře pracoval jako řidič sanitky.
Před sólovou cestou působil Wabi Daněk v žánru trampské hudby v kapelách Plížák a Rosa. S oběma uspěl na Portě – málo se ale ví, že muzikantské ostruhy si vysloužil v beatové kapele. V roce 1979 získal Wabi Daněk Zlatou portu a o jeho oblibě mezi posluchači svědčí osmé místo v anketě Zlatý slavík o pět let později.
Dnes je Wabi Daněk legendou mezi písničkáři. Zároveň se nebojí jít trochu jiným hudebním směrem, o čemž svědčí poslední dvě CD Příběhy písní natočená se sestavou Ďáblovo stádo.
Jak se rodilo druhé album Wabi & Ďáblovo stádo - Příběhy písní?
To byl společný nápad producenta i bubeníka Davida Landštofa a Michala Bystrova, autora výborných knížek Příběhy písní. Ty byly bezprostřední inspirací pro výběr písniček Ďáblova stáda - s důrazem právě na příběh. Na začátku byl předvýběr asi třiceti skladeb, z nichž jsem pak vybral ty, které mi nejvíce seděly. Výborný muzikant Pepa Štěpánek je zaranžoval. Nacvičili jsme je s kapelou, na čtyři dny jsme se zavřeli v hospodě v Ratajích nad Sázavou a nasekali vše do pásu. To se mi stalo poprvé, že jsem odcházel od hotového materiálu na desku a věděl jsem, že to bude dobré.
Ty příběhy jsou převážně americky zdrsnělé…
Ano. Já říkám, že jsou osekané až na kost. V písničce jde třeba jen o syrový popis toho, že někoho zabijou bez jakékoli přidané vaty, což mě fascinuje. Ty songy si nehrají na žádné velké umění a zároveň jím jsou.
To už je druhé album písniček, které nejsou vaším autorským dílem. Jinými slovy, až na výjimku zpíváte texty jiných autorů? Jak jste se s tím vyrovnal?
Bez problému. Já nedokážu zpívat písničku, s níž bych vnitřně nesouhlasil. Takže jsem se ničemu nezpronevěřil. Navíc Pepa Štěpánek jednotlivé písně aranžoval s velkým citem pro text, aby nic nepřečnívalo. Tím jsem byl doslova unesen. Osobně asi trošku nejbližší je mi ta jedna výjimka, kterou jsem si otextoval - Opilý Skot. Když jsem tu píseň slyšel v irském originále, tak jsem si okamžitě řekl, to nejde nepřeložit! Takový rozmarný popěvek.
Vedle Radúzy na druhé desce Příběhy písní hostuje Jaromír Nohavica. To byl váš nápad?
Ne, s tím přišel Michal Bystrov. Zavolal mu a Jarek kupodivu souhlasil. A jeho Partyzán tam naprosto ideálně sedne.
V listopadu s Ďáblovým stádem vystoupíte ve studiovém sále Českého rozhlasu České Budějovice, kde jste na začátku osmdesátých let svým způsobem otevřel vaši diskografii - natočil jste tady svůj první singl s Písní, co mě učil listopad. Jak na to vzpomínáte?
Jako hudební režisér s námi točil Ivan Pokorný a Ivan Zicha z Minnesengru nám hrál basu. To bylo moje první setkání s nahrávacím studiem. Dobrodružné i kouzelné. Vzpomínám si, že tehdy bylo krátce před velikonočními svátky. Potřebovali ještě něco opravit na Listopadu, a technik od magnetofonu to odmítl s tím, že musí balit a odjet domů do Lomnice nad Lužnicí barvit vejce. Ta nahrávka je tedy trochu nehotová.
S českobudějovickým rozhlasovým studiem byli v začátcích spojeni také bratři Wabi a Miki Ryvolové s jejich Hoboes. S Wabim jste zase vy spojen nejenom jménem…
Někdy si říkám, jestli to jméno není příliš ambiciózní, ale já ho de facto dostal, takže jsem v tom nevinně. Wabi Ryvola byl superhvězda mezi trampskými autory. V současnosti si čtu jeho Sebrané spisy a jsem udiven, co všechno dokázal stihnout. Docela často jsme se potkávali, protože jsme oba bydleli na Letné od sebe nedaleko. Dokud byl práv svých skutků, tak to byl vynikající inteligentní společník. Měl jsem Wabiho moc rád a do své smrti si ho budu vážit.
Žádný váš samostatný koncert - v tandemu s Milošem Dvořáčkem - se nemůže obejít bez Rosy na kolejích, trampského hitu století. Necítíte k ní po tolika letech a při takové četnosti hraní někdy nechuť?
Ta Rosa na rozdíl od různých průmyslových hitů je, myslím, dobrá písnička, a ta by omrzet neměla. Spočítal jsem si, kolikrát jsem ji tak asi hrál, a dostal jsem odhadem k číslovce deset tisíc. Dodnes mě baví.
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
