Český rozhlas České Budějovice

České Budějovice

České Budějovice

Český rozhlas České Budějovice je regionálním studiem Českého rozhlasu. Vysílání stanice je zaměřeno na regionální dění, ale svým dosahem region přesahuje. K pravidelným posluchačům tak patří, kromě Jihočechů, také častečně posluchači v Plzeňském a Středočeském kraji a na Vysočině. Českobudějovické vysílání je možné naladit každý den od 5 do 19 hodin. Mimo tuto dobu je frekvence českobudějovického rozhlasu vyhrazena společnému vysílání regionálních stanic Českého rozhlasu.

Výběr a skladba pořadů je volena s ohledem na cíle veřejnoprávního vysílání. Posluchač je rychle a objektivně informován o denních událostech, rozhlas mu pomáhá v orientaci a rozvíjení znalostí, je mu společníkem ve volném čase. Těžištěm zpravodajských relací jsou informace z regionu. Na aktuální dění ve společnosti reagují pravidelné publicistické rubriky. 

Úlohu posluchačského „servisu“ plní ranní a odpolední proudové vysílání. Program Českého rozhlasu České Budějovice je zaměřen na střední a starší generaci posluchačů, kterým je určena široká nabídka autorských pořadů, zpravodajsko - publicistických a servisních rubrik, včetně pořadů literárních a hudebních. V oblasti hudby se studio zaměřuje na tzv. střední proud, lidovou hudbu (dechovka, folklór) a žánry folk + country. Ve vysílání převažuje hudební tvorba česká ze 60. až 90. let. 

HISTORIE 

Český rozhlas České Budějovice má za sebou sedmdesátiletou minulost. Za tuto dobu prošla regionální stanice zajímavým vývojem, který vám v následujícím textu přestavíme. Dozvíte se i několik vět k historii znělky Českého rozhlasu České Budějovice, jejímž námětem je známá lidová píseň "Když jsem já šel tou Putimskou branou". 

Počátky vysílání
Jihočeský vysílač, jehož nástupcem se stal Český rozhlas České Budějovice, zahájil vysílání 5. května 1945, ale vzápětí se dostal do rukou nacistů. Od rána 9. května 1945 se ale již opět ozývala hlášení, vytvářená Čechy a určená obyvatelům jihočeské metropole v souvislosti s postupy vojsk. 

9. května 1945, 7.05 hod.:
"Rozkaz místního vojenského velitele pro České Budějovice a okolí: Důstojníci, poddůstojníci, rotmistři, dostavte se v uniformách do radnice, kde budou rozděleny důležité úkoly. Radiotelegrafisté a mechanici, hlaste se v radnici ihned i během dopoledne..."
9. května 1945, 8.08 hod.:
"Vyzýváme obyvatelstvo města, aby vyklidilo ve městě i okolí ulice a silnice, kudy projíždějí německé vojenské jednotky. Prchající vojáci střílejí po českých lidech. Zajišťují si obyvatelstvo jako rukojmí ke svému hladkému odchodu. Nestůjte ani u oken." 

Prvním hlasatelem a pak i prvním reportérem z příjezdu Rudé armády do města byl člen tehdejšího revo­lučního národního výboru Václav Piloušek, který na tyto události vzpomíná: "Očekávali jsme Rudou armádu. Učinili jsme všechny přípravy. Náš technik Fojti natáhl kabel z našeho studia, které bylo v přízemí radnice, až do staroslavné radniční síně. Tam byl mikrofon. I když jsme měli pořád čerstvé zprávy o tom, jak se Rudá armáda blíží, poznávali jsme to nejlíp na tom, jak Němci stále zděšeněji prchali, jak pádili přes náměstí a postranními ulicemi pryč na Linec. A najednou jsme se dozvěděli, že Rudá armáda tu už je, že dosáhla okraje města. Dostali jsme zprávu z Vráta: Rusové přijíždějí. A trvalo opravdu jen několik minut a už se náměstím řítily tanky, obrněné vozy a nastalo to pravé, slavné nadšení. (...) Teprv když přišla Rudá armáda na náměstí, začali jsme vlastně dělat reportáž. Všechnu tu radost, která v nás byla, jsme sdělovali celému městu a kde nás slyšeli, celému Jihočeskému kraji. No - zpívali jsme, vykřikovali, volali ,Ať žijí snad ve všech řečech v té veliké radosti, kterou jsme měli, až jsme se jí zalykali..." 

Ve dnech 5. - 6. června 1945 se zástupci českobudějovického rozhlasu zúčastnili v Praze programové konference Čs. rozhlasu. Přivezli s sebou plán vysílání regionálního programu. Prvním ředitelem rozhlasové stanice v Českých Budějovicích byl jmenován Bohuslav Tvrdý.
První znělkou stanice, která se v roce 1945 užívala ve vysílání, bylo prý vytrubování a noční volání vězného z Černé věže, natočené na gramofonovou fólii. Po intermezzu, kdy se při přepínání programů mezi regionálním a celostátním vysílání pouze pípalo, se 1. ledna 1946 stala znělkou píseň Když jsem já šel tou Putimskou branou. Používá se dosud, byť ve změněném aranžmá. 

Tato píseň provázela jako posila a útěcha jihočeské vězně po nacistických koncentrácích. Jako symbol odkazu předešlých generací i krásy domova byla využita na rozhlasových vlnách. 

Sídlem regionálního rozhlasového studia byla českobudějovická radnice, ale brzy se přestěhovalo do bývalého německého dívčího lycea v ulici U Tří lvů 1, kde sídlí dodnes. Po válce byl v budově nastěhován i Úřad pro zajištění německého majetku, takže celý objekt mohl být využit jen pro rozhlasový provoz (hudební a činoherní studio, režii, hlasatelnu atd.) až od roku 1949.
Technické zařízení tvořil prastarý zesilovač s mohutnými "knoflíky" a starobylými "lampami". Ostatní si budovali technici sami. Jako nadšení radioamatéři si zpočátku nosili potřebné nářadí z domova. Plně byly využívány přenosové vozy Peugeot a Renault, které dostal českobudějovický rozhlas koncem čtyřicátých let.
Po Václavu Pilouškovi, který vystupoval se zprávami 9. května, se ve vysílání začala objevovat jména J. Tajricha, Zdeňky Bískové, Josefa Meruňky, Věry Vackové, Miroslava Kalného. Mezi specifické dobové příspěvky patřily reportáže Vladimíra Michala ze soudů s německými kolaboranty. 

Režisér O. Bílek (stojící) při natáčení hry Hráz s herci Jihočeského divadla - Foto:  Archiv ČRo

Režisér O. Bílek (stojící) při natáčení hry Hráz s herci Jihočeského divadlaFoto:  Archiv ČRo

Padesátá léta
Pamětníci se shodují, že i v tomto období se v českobudějovickém studiu dařilo vlastní rozhlasové tvorbě, a to díky osobnostem, které se později výrazně prosadily i na celostátní kulturní frontě: dramatik a scenárista František Pavlíček pracoval jako literární redaktor, Ivo Fischer, textař, básník a upravovatel operetních libret, působil v redakci zábavy, Jaromír Petr, klavírista orchestru Jaroslava Ježka, byl hudebním redaktorem, literární historik, etnolog a sběratel lidových písní Lubomír Soukup se podílel na tvorbě literárních pořadů. V dokumentárním fondu studia jsou uloženy jeho terénní nahrávky autentického jihočeského folklóru včetně německého. Spolu s redaktorkou a zpěvačkou Slávkou Bulánovou pořádali v rámci studia celostátní soutěže lidových vypravěčů a lidových zpěváků. L. Soukup byl spoluzakladatelem rozhlasového Jihočeského instrumentálního souboru a Jihočeského souboru lidových písní. 

Studio mělo v poválečné éře štěstí také na režiséry. Mezi nejvýznamnější patřil bývalý brněnský divadelní ředitel Oldřich Lukeš a Miroslav Kalný, který na jih Čech přešel z pozice hlasatele rozhlasu v Ústí nad Labem. Kalný vychoval budoucím generacím "rozhlasáků" režiséry Otakara Bílka a Ludvíka Mühlsteina. Ti ovlivňovali program českobudějovického činoherního studia řadu let. 

Otakar Bílek (1932)
Režisér. V letech 1951-1970 působil v českobudějovickém rozhlase, v roce 1970 byl z politických důvodů propuštěn, do roku 1990 působil v Alšově Jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou jako odborný pracovník pro mimovýstavní činnost, v letech 1990-1993 znovu rozhlasový režisér. Kromě četeb a publicistických nebo dokumentárních pořadů režíroval přes 100 titulů rozhlasových her a dramatizací (například Sheridan: Soupeři; Musset: Se srdcem divno hrát, Christie: Svědkyně obžaloby, O'Henry: Nápoj lásky; Frýd: Krabice živých; Bouček: Případ Auffenberg). Působil jako pedagog, publicista aj. 

Kvalitní byl i tým techniků. Mezi kmenové zvukaře patřili Jiří Drexler, Zdeněk Lejsek, Jan Titlbach, František Brož a Karel Kubát. Mezi nejzajímavější publicistické pořady tohoto období patřilo vánoční pásmo Světélka na hranici autorů Vladimíra Branislava, Zdeňka Pražáka a Vladimíra Váchy. Pořad mapoval život prostých lidí v zapadlých obcích na hranici s Rakouskem a Německem. Natáčel se za mimořádně složitých klimatických podmínek tehdejších šumavských zim. Autoři se nezalekli ani cest na lyžích za reportážními příspěvky. Pořad získal řadu prestižních ocenění. Neopakovatelnou atmosféru mají reportáže z přelomu padesátých a šedesátých let, kdy se budovalo vodní dílo Lipno.
V roce 1956 byl založen v českobudějovickém studiu Dětský dramatický soubor Československého rozhlasu, který v následujících více nežli 30 letech své existence pod vedením Ludvíka Mühlsteina vychoval stovky dětí ke kultivovanému mluvenému projevu a úctě k mateřskému jazyku.
Významnou událostí pro příjem českobudějovického rozhlasového programu bylo v roce 1959 zahájení provozu vysílače na Kleti, který pokrývá svým signálem celý region. 

Šedesátá léta
Doba politického tání se odrážela v obsahu vysílaných pořadů, na jejichž tvorbě se podílela nová generace redaktorů. Zdeněk Pražák využil své původní profese učitele k přípravě celé řady Pionýrských jitřenek, které se těšily v celostátním rámci velké popularitě. Stejně oblíbené u vzrostlejší mládeže bylo Mikrofórum, připravované Jaroslavem Klímou. Činnost literární redakce ovlivňoval spisovatel Vladimír Michal, mezi jehož nejpopulárnější dílo patřili Světáci, své posluchače získával také Ivo Emr. Literárně a zároveň rozhlasově činný byl rovněž režisér Ludvík Mühlstein. 

Ludvík Mühlstein (1932)
Publicista a spisovatel. V letech 1951-1993 režisér, redaktor, reportér rozhlasové stanice České Budějovice, umělecký vedoucí Dětského dramatického souboru budějovického rozhlasu. Režíroval dokumenty, literární pořady a pásma, rozhlasové hry (mj. autor objevných pořadů o Emě Destinnové). Jako amatérský ornitolog spolupracoval s pražskou redakcí vědy a techniky pro mládež, zejména s pořadem Meteor. Pro českobudějovickou fonotéku třicet let doplňoval sbírku nahrávek ptačích hlasů. Pětadvacet let pracoval i jako rozhlasový sportovní reportér. Autor řady knih s tematikou jihočeské přírody. 

Ve zpravodajské redakci se uplatnili Milan Nousek, Miroslav Jelínek, zprávařka Ludmila Schweigerová a sportovní redaktoři Vladimír Vácha s Rudolfem Erhartem. Zlaté období prožívala hudební redakce. Důvodem bylo jak personální obsazení (Jaroslav Dvořák jako velký znalec dechové hudby a Miroslav Vaverka jako ctitel sborového zpěvu a badatel v hudebních dějinách), tak nahrávací možnosti nového hudebního studia (po roce 1972). Zcela ojedinělým projektem byl výjezd jihočeských rozhlasáků do africké republiky Mali, která se v roce 1962 osamostatnila a orientovala se směrem k socialistickému zřízení. Zúčastnil se ho také Karel Kubát, rozhlasový zvukař, který později o této události sepsal řadu vzpomínek.
Na plynulém vývoji rozhlasové tvorby se i v Českých Budějovicích projevily události po 21. srpnu 1968, kdy někteří tvůrčí pracovníci museli z rozhlasu z politických důvodů odejít. Jediný z nich, režisér Otakar Bílek, se vrátil na své původní místo po "sametové revoluci" v roce 1989. V rozhlasovém archivu jsou zachovány nahrávky ze srpnových událostí, které reportovali Otakar Bílek, Jan ChmeKk, Vladimír Vácha, Zdeněk Pražák a Helena Švarcová.
Významným momentem v historii českobudějovického rozhlasu byla nová přístavba studiové budovy. Původní studia již nevyhovovala jak z prostorových, tak z akustických důvodů. S přípravnými pracemi se začalo v roce 1961. Stavba byla zahájena na podzim roku 1965, do provozu byla budova uvedena 5. května 1972. Ve své době bylo její technické zařízení srovnatelné se světovými parametry. Dodavatelem byly Pozemní stavby České Budějovice, generálním projektantem českobudějovický Stavoprojekt vedený ing. arch. Otto Kubíkem. Speciální části budovy jako akustiku navrhl Strojprojekt Praha, technologická zařízení projektovala a dodávala Tesla - elektroakustika Bratislava. Přístavbou v historické části budovy získalo studio kanceláře a ubytovnu pro herce, kteří často jezdili účinkovat v rozhlasových hrách vyráběných pro celoplošné okruhy. 

Technika v českobudějovickém studiu (1973) - Foto:  Archiv ČRo

Technika v českobudějovickém studiu (1973)Foto:  Archiv ČRo

Sedmdesátá léta
I v českobudějovické studio negativně ovlivnila "normalizace". Nedošlo ovšem k tak razantním čistkám jako v některých jiných médiích. Úspěchu v tomto období dosáhla především hudební prvovýroba. Do nově vybudovaného studia po roce 1972 pravidelně zajížděly natáčet studiové snímky dechové kapely z celé republiky (například Moravanka J. Slabáka), ale i BROLN a Jožka Černý. Hudební studio poskytovalo prostor skupině Minnesengři, která osobitě oživovala jihočeský folklór. Častým hostem v hudebním studiu byla dechová kapela Budvarka z Českých Budějovic a Posádková hudba Tábor.
Plně využívána byla kapacita nového činoherního studia, a to nejen pro potřeby domácí stanice, ale i pro prvovýrobu určenou k vysílání především na stanici Praha. Mezi nejoblíbenější pořady patřil blok Písniček na přání (později Písniček pro radost), v němž zněla hlavně jihočeská dechovka. Od druhé poloviny sedmdesátých let připravovalo studio pravidelně rozsáhlé veřejné nahrávky estrád, v nichž účinkovali přední čeští herci. Pod názvem Na kus řeči a s kapelou připravoval redaktor Josef Havlík pořad i následný sestřih, který se vysílal na stanicích Praha i České Budějovice.
Začala se etablovat nová generace rozhlasových redaktorů. Populárními pořady, které zasahovaly do osmdesátých let, byly například týdeník S mikrofonem za písničkou Josefa Martíška, Rodinná pošta Zdeny Kolářové, Mladá vlna Karla Zaviačiče a později Marie Kotrbové, Jihočeská vlna dvojice Marcely Honsové a Jaroslava Klímy. Hlasateli se stali Pavel Kroneisl, Zdeněk Jech a Marie Maříková, poté Bohuslava Steinbauerová. 

Osmdesátá léta
Vyznačovala se v programové tvorbě stabilitou. Významné změny s sebou přinesla "perestrojka". Ve zpravodajství a publicistice se začala sice skromně, ale přesto uplatňovat kritika. Ve druhé polovině osmdesátých let se začalo s nevídanou novinkou - živě vysílanými besedami, do kterých mohli telefonovat posluchači.
Na pracovištích studia se začaly velmi skromně objevovat první počítače. V kancelářích se uplatnil textový editor T 602. V permanenci byly reportážní magnetofony Sony a na vysílacích pracovištích pulty z bratislavské Tesly. Mezi nejlepší zvukaře té doby patřili Pavel Schober, Jiří Mužík a Ludvík Fiala. 

Přenosový vůz - Foto:  Archiv ČRo

Přenosový vůzFoto:  Archiv ČRo

Devadesátá léta
17. listopad 1989 probudil českobudějovické studio Českého rozhlasu k novému životu. V listopadových dnech se sice někteří kmenoví redaktoři angažovali v reportování politického zvratu, avšak v následujících měsících přesto došlo k významné personální obměně. Výrazně se změnil kolektiv spolupracovníků, začalo se dbát na jejich morální bezúhonnost. Pro studio se stali nepřijatelní interní a externí redaktoři, kteří spolupracovali s StB. Důraz byl kladen na politickou nezávislost redaktorů. Pomalu se rodila investigativní rozhlasová žurnalistika.
Začala se rozvíjet spolupráce především s ORF Linz. Vznikl mezinárodní projekt Evropské rozhlasové rodiny Euro-Funk-Familie, do které byla zapojena veřejnoprávní rozhlasová studia například z Rakouska, Itálie, Slovinska a Belgie. Tato studia připravovala pro své posluchače výměnné týdenní výlety do spřátelených regionů, přičemž při finále se všichni účastníci sjeli při mezinárodní veřejné nahrávce, většinou v Belgii. Akce posléze ve druhé polovině devadesátých let zanikla pro finanční náročnost.
Postupně se prodlužovala doba vysílání a rostl podíl živého odbavování rozhlasových proudů. Do programu začala větší měrou pronikat zahraniční, především anglosaská hudba, což konzervativní posluchači studia nesli zpočátku nelibě. Významnou změnou ve vysílání bylo nasazení reklamních relací, využívání sponzoringu a promotion vlastních pořadů. Ve studiu vzniklo v této souvislosti nové obchodní oddělení.
S uvolněním zahraničního obchodu a technologickým rozvojem začala po roce 1990 masivní digitalizace rozhlasových pracovišť. Reportážní magnetofony nahradily minidisky, vysílání se začalo odbavovat za pomoci počítače, vybaveného programem Soundscape. Pracoviště českobudějovického studia byla propojena počítačovou sítí. Snižoval se počet zaměstnanců, stejně jako prostorové nároky na provoz studia. Koncem devadesátých let byla téměř celá historická budova českobudějovického rozhlasového areálu uvolněna a pronajata různým firmám.
Devadesátá léta s sebou přinesla útlum hudební prvovýroby, způsobený jednak vznikem soukromých nahrávacích studií, jednak zvýšenými požadavky na úhrady autorských práv. Od roku 1995 se poprvé systematicky sledovala poslechovost studia. První měření za pololetí k 31. prosinci 1995 udávalo, že ČRo České Budějovice poslouchalo zhruba 60 000 posluchačů.
Z významných programových řad devadesátých let jmenujme živé proudové vysílání magazínového typu Dobré jitro, Fontána a Písničky pro radost, které se stabilně drží na nejvyšší příčce sledovanosti. Z "titulkových" pořadů měly své věrné posluchače Světozor (historicko-místopisný jihočeský týdeník Jaroslava Klímy), Dámská jízda (Mirka Nezvalová), Pánská jízda (Daniel Moravec), Literární matiné a zátiší (Hana Krejčová-Soukupová), Folkový antikvariát (Pavel Zajíc), country týdeník Horký čaj (Zdeněk Schwager), Seniorklub (Míla Hermanová) .
Pořady redaktorů Zdeny Kolářové, Hany Krejčové-Soukupové, Martiny Vodičkové, režiséra Aleše Vrzáka patří na přehlídkách a soutěžích Prix Bohemia Rádio, Report a Bilance vždy mezi nejlepší a získaly na nich řadu ocenění.
Od roku 1996 používá studio nový přenosový vůz VW Transportér. Mistry zvuku jsou Roman Kamba a Marek Svoboda. Nejnáročnějším programem, který ČRo České Budějovice snímá novým přenosovým vozem, je Mezinárodní hudební festival v Českém Krumlově, pořádaný agenturou Auviex.
Českobudějovické studio vydává na magnetofonových kazetách úspěšné pořady z oblasti mluveného slova (autorský a redakční podíl: Marie Šotolová, Hana Krejčová-Soukupová, Aleš Vrzák) i hudební (Michal Novenko a Zbyněk Mikuláš). 

Budova ČRo České Budějovice při povodních 2002 - Foto:  Archiv ČRo

Budova ČRo České Budějovice při povodních 2002Foto:  Archiv ČRo

Počátek třetího tisíciletí
Od 1. ledna 2002 vysílá studio denně od 5.00 do 19.00 hod. Významně pokračuje digitalizace. V roce 2001 opustilo studio vysílací sál a hlasatelnu ve své historické budově. Slovesné studio bylo upraveno a vybaveno novým vysílacím stolem a vysílacím systémem DALET. V rámci celého Českého rozhlasu byly zprovozněny internetové stránky s denně aktualizovaným zpravodajstvím, také je možné přijímat vysílání Českého rozhlasu České Budějovice živě prostřednictvím celosvětové sítě internet. Internetové stránky studia se významně rozšířily o pořady "Rádia na přání" volně přístupné veřejnosti k poslechu.
25. 3. 2004 otevřel Český rozhlas České Budějovice nově rekonstruovanou budovu U Tří lvů 1. Autorem konceptu stavebního rozvoje regionálního studia byl Ing. arch. Libor Erban. Zásadní přestavbu prodělal vstupní prostor a budova se zvedla o celé patro tak, aby pojala současných 53 zaměstnanců.
Ničivé záplavy v roce 2002 urychlily přípravné práce a odstraňování škod po povodních plynule přešlo do interiérových stavebních úprav. Náklady na rekonstrukci přesáhly 30 miliónů korun. Investiční náklady byly kompenzovány příjmem z prodeje historické secesní budovy, kterou rozhlas vlastnil od roku 1945. Klíčovou roli sehrál vývoj rozhlasových technologií a postupné snižování pracovních míst v regionálním studiu Českého rozhlasu, kde klesaly nároky na prostor. Proto se přistoupilo k prodeji secesní budovy s věží, ačkoli se jednalo o významný symbol jihočeského rozhlasu. Při rozhodování, ve kterém z objektů Český rozhlas České Budějovice zůstane, sehrálo hlavní roli situování rozhlasových studií. Současně rozhlas uspořil v oblasti nákladů na provoz budov.
Nově otevřená budova Českého rozhlasu České Budějovice byla postavena v roce 1972. Hudební a činoherní studio je konstruováno jako dům v domě. Vnitřní stěny a strop jsou od pláště budovy odděleny volnou 30 cm mezerou. Diskusní a slovesné studio jsou "plovoucí", protože vnitřní stěny jsou uloženy na pružném materiálu.
Z mimořádných programových počinů lze jmenovat expedice za českými krajany v rumunském Temešváru a chorvatském Daruvaru. Členy expedice byli Hana Krejčová-Soukupová, Libor Soukup, Aleš Vrzák a fotografka Dana Vitásková. Reportáže z expedic pravidelně získávaly ocenění na rozhlasových soutěžích, výstavy fotografií z expedic putovaly po celé republice včetně výstavního sálu Senátu ČR.
Rozsah vysílání byl od ledna 2004 prodloužen o 1 hodinu denně na celkových 15 hodin, českobudějovické studio zatím vysílá nejdelší dobu v celé své historii. Postupně vznikají regionální redakce v Táboře, Prachaticích a Jindřichově Hradci, které denně přispívají do vysílání a podílejí se i na propagaci stanice. Každá z nich byla obsazena kvalifikovaným redaktorem s předchozí rozhlasovou praxí.
Vstup České republiky do Evropské unie znamenal pro Český rozhlas České Budějovice vítanou příležitost na rozšíření spolupráce s ORF v Linci. Tento historický mezník obě rozhlasová studia společně oslavila vysíláním z českorakouské hranice v Guglwaldu.
Práce publicistů Českého rozhlasu České Budějovice byla několikrát oceněna na soutěžní přehlídce Report. V anketě Neviditelný herec uspěla interpretace rozhlasové četby natočené v českobudějovickém studiu. Na Prix Bohemia radio 2008 získal prvenství pořad redaktorky Hany Soukupové "Jan Karafiát, spisovatel Broučků" v kategorii Literatura v proměnách žánrů.
Ve Výstavním prostoru Českého rozhlasu České Budějovice probíhají bohatě navštěvované výstavy obrazů a fotografií. Mezi jinými zde vystavoval své obrazy také Karel Gott. Ve Studiovém sále vystupuje plejáda známých českých umělců, například kytarista Štěpán Rak, zpěváci Richard Adam, Antonín Gondolán, Radek Tomášek, vokální soubor Linha Singers či vokální kvartet The Swings. Jejich vystoupení navštěvují posluchači vždy v hojném počtu. 

ZNĚLKA Českého rozhlasu České Budějovice 

Znělku s námětem lidové písně Putimská brána (Když jsem já šel tou Putimskou branou) bylo možné slýchat na vlnách českobudějovického studia Českého rozhlasu již před rokem 1946. Tehdy ji tvořilo prvních několik taktů této známé písně v podání jediného nástroje a tím byl hoboj. Během roku 1946 se znělky ujal Bohuslav Tvrdý a upravil ji pro dva hoboje. V této podobě se vysílala až do roku 1953. Dalším, kdo se jí věnoval byl J. Petr. Ten interpretaci obohatil o dva klarinety a rozšířil melodii o několik dalších taktů "Putimské brány". Takto byla znělka vysílána až do roku 1969, kdy ji přepracoval J. Dvořák. Jeden z hobojů vystřídal fagot a též melodie byla pozměněna. J. Dvořák ji "seřízl" opět na původních pár taktů, které se však opakují dvakrát. S rokem 1991 vstupují do znělky českobudějovického studia syntezátory a také melodie doznává významných změn. "Syntezátorová" interpretace se používala do roku 1998. Od tohoto roku je možné slýchat z éteru různé varianty znělky, ovšem základním stavebním prvkem je stále hlavní motiv písně Putimská brána. 

A proč "Putimská brána"? Traduje se, že si tuto píseň pobrukoval jako student M. Aleš. Postupně zlidověla a stala se jakousi studentskou hymnou. Byla známá, oblíbená, týkala se jižních Čech; existovalo jistě mnoho dalších adeptů z širokých řad jihočeských lidových písní, ale proč nezvolit právě "Putimskou bránu"? 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace