Fotí velká šumavská zvířata. Jediným cvaknutím fotoaparátu ale zážitek obvykle končí
Pracuje jako lesník, ale také je fotografem a spoluautorem knihy 25 let příběhů národního parku Šumava. Marek Drha říká, že fotografování vyplynulo z jeho profese. Zachycuje totiž především šumavská zvířata, specializuje se na jeleny lesní.
Svému koníčku věnuje hodně času, většinou ale nejde pouze cíleně fotografovat. „Do lesa chodím při své práci v Národním parku Šumava a pak také proto, že mě baví les sám o sobě. Večery a rána, kdy v lese jsem, jsou ideální pro focení zvířat. Na hraně světla a tmy jsou nejaktivnější a pak samozřejmě záleží na tom, jestli má člověk štěstí a je ve správnou dobu na správném místě,“ říká Marek Drha.
Ještě důležitější jsou ale znalosti způsobu života zvířat. „Konkrétně u jelenů musím vědět, kde se v jakém ročním období pohybují a jaká je jejich denní aktivita. Dají se potkat v průběhu celého roku, ale nejpoutavější období pro focení je asi říje, to znamená celé září a začátek října. Je ideální počasí a jelení zvěř změní své návyky a dá se potkat i během dne. To potom pro mě začínají pravé žně, mám velkou šanci, že se povede snímek,“ vypráví.
Kvůli tetřevovi se nevyplatí vstávat, na rysa číhá u kořisti
S dalšími zvířaty je to ale složitější, jsou hodně plachá a jejich vyfocení je hlavně dílem velkého štěstí a náhody. „U tetřeva jsem se ze začátku snažil vstávat brzo ráno, abych zaznamenal tok, ale brzy jsem zjistil, že to za to nestojí. Je to velice plaché zvíře a má dokonalé smysly,“ komentuje Marek Drha.
Na rysa měl několikrát štěstí, ale stálo ho to poměrně velké úsilí. Rys je totiž velmi opatrný a málokdy k sobě nechá někoho přijít. „Jednou se mi to povedlo prakticky náhodou a naštěstí jsem měl u sebe fotoaparát. Pak využívám různé zbytky kořisti, které najdeme. Postavím si u nich fotokryt a čekám, jestli se rys vrátí. Většinou ano, ale málokdy za světla, to spíše v jarních měsících, kdy je na Šumavě větší klid od turistů,“ dodává.
Aby zvířata nevyplašil, musí mít vítr v zádech a pak se samozřejmě také chovat tiše a nebýt vidět. „To se člověk učí celý život, každé září se znovu učím tiše našlapovat,“ dodává Marek Drha.
Další komplikací je zvuk cvaknutí fotoaparátu. Tím většinou zážitek končí. „Musím být poměrně blízko, asi třicet čtyřicet metrů od zvířete, a samozřejmě zvuk fotoaparátu slyšet je. Zvířata mají dobře vycvičené smysly, tak většinou utečou. Musím počítat s tím, že mám jedinou příležitost k vyfotografování. Teď jde o to vybrat tu správnou, aby fotka vypadala co nejlépe,“ popisuje.
Zvířata nemůže režírovat, a právě to ho baví
Šumavská příroda Marku Drhovi stačí, fotografování exotických zvířat ho neláká. „Nikam nejezdím, byl jsem jednou kvůli tetřívkům v Rusku, ale to jen proto, že vyfotit tetřívka na Šumavě je problém. Jinak se opravdu specializuji na jeleny,“ říká.
Na fotografování zvířat jej podle jeho slov nejvíc baví to, že není možné zrežírovat scénu, zážitek ani výsledek. „Je to napínavé od začátku až do konce, a to je asi to, co mě u toho tak drží a láká,“ uzavírá.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
