Jihočeské divadlo na plech. Fotografie k nové sezóně vznikly 160 let starou technikou
Dvojnásobný držitel ceny Czech Press Foto Honza Sakař nafotil kampaň pro novou sezónu Jihočeského divadla. Fotograf, který používá více než 160 let starou techniku, pořídil portréty na plakáty pro všech osmnáct plánovaných premiér.
Honza Sakař pořizuje snímky na plech technikou, která pochází asi z 50. let 19. století. „Jmenuje se mokrý kolodiový proces. Spočívá v tom, že si fotograf připraví každou desku zvlášť, polije ji chemikáliemi, znecitliví v roztoku dusičnanu stříbrného a potom udělá jeden záběr, který se zároveň rovnou vyvolá,“ popisuje.
Výsledné snímky mají zvláštní atmosféru, což zaujalo i vedení Jihočeského divadla. „Dostali jsme na Honzu Sakaře tip a jeho fotky se nám moc líbily, tak jsme se začali bavit o spolupráci. Hodně jsme ale zvažovali, jestli takové snímky nafotit v divadle, protože ta technika je hodně složitá a náročná na čas. Nakonec to vyšlo bezvadně,“ říká ředitel Lukáš Průdek.
Honza Sakař potřebuje mít při práci po ruce temnou komoru. Každá deska se totiž po připravení a vyfotografování musí rychle vyvolat, aby nevyschla. „Znamená to vozit s sebou stan nebo mít zadní část auta předělanou na temnou komoru. V divadle jsme udělali temnou komoru na toaletách divadelního klubu,“ doplňuje.
Fotograf dále používá historický deskový fotoaparát z roku 1891, řadu chemikálií a sadu hodně silných blesků, protože desky jsou málo citlivé vůči světlu
Bez chemikálií to nejde, takže musí nosit respirátor
Snímky se nedělají na fotografický papír, ale na plechovou desku. „Používám černě lakované desky, je to normální klempířský materiál. Vyvolání trvá asi dvacet vteřin, potom už vidíte na desce náznak obrazu, mléčné kontury, které se v následujícím kroku v ustalovači vyčistí do obrazu,“ doplňuje.
Samotné originály jsou podle něj jedinečné v tom, že člověk získá nějaký artefakt. „Není to jen obrázek samotný, ale máte v ruce skutečně kus fotky, která vydrží stovky let. Výhodou techniky je to, že fotky neblednou a životnost je ověřená,“ říká. Snímky je ale samozřejmě také možné naskenovat a pracovat s nimi v počítači.
K fotografování starou technikou patří chemikálie. „Původně se používaly i poměrně toxické látky. Já jsem se postupně dostal k tomu, že jsem většinu těch opravdu jedovatých z procesu vyloučil, nicméně třeba éteru se nezbavím, takže používám respirátor,“ popisuje Honza Sakař.
Pořizování snímků je ale náročné i pro modely. Na vlastní kůži se o tom přesvědčil také ředitel Jihočeského divadla Lukáš Průdek. „Mně Honza Sakař fotil v civilu, takže to nebylo tak těžké, ale hodně náročné to bylo pro aktéry našich inscenací, protože to jsou fotky aranžované, stylizované. Například na jedné fotce jsou tři herci, kteří museli být mokří od hlavy až k patě, takže jsme je polévali studenou vodou naředěnou vodou z rychlovarné konvice,“ vypráví.
Fotografovaný se nesmí až půl minuty vůbec pohnout
Pózující se navíc nesmí desítky vteřin vůbec pohnout. „Trvá to asi dvacet až třicet vteřin, než vyndám z kamery matnici, zasunu kazetu s deskou, finalizuji záběr, zkontroluji světla a dojde k samotné expozici. Během této doby je zapotřebí, aby se model nepohnul,“ vysvětluje Honza Sakař.
Mokrý kolodiový proces objevil asi před třemi lety a poznával ho jako samouk. „Našel jsem si několik starých manuálů z doby okolo roku 1850, ty jsem si pročetl, pak jsem hledal informace na internetu a zjistil, že tuto techniku používá celkem dost lidí. Vtáhlo mě to, protože se mi povedla hned první fotka. Kdybych narazil na problémy, tak bych toho možná nechal a zkusil bych něco jiného,“ říká.
Lidé podle něj ale dnes dokáží fotografie vznikající starou technikou ocenit. „Je zajímavé, že v době, kdy má každý v kapse mobil a může dělat fotky, se líbí tento zdlouhavý styl, se kterým je spousta práce. Kladná odezva od lidí je jedním z důvodů, proč se tomu věnuji,“ uzavírá.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
