Když potřebuje kostelník vyměnit prasklou žárovku, musí až na půdu

22 fotografií

Na půdu vystoupala také redaktorka Romana Lehmannová s kostelníkem Jiřím Míchalem.

Dominikánský konvent a kostel jsou nejstarší památky města. „Se stavbou se začalo v roce 1265, o devět let později byl kostel vysvěcen a mohly se sloužit mše. Úplně hotový byl kostel asi na přelomu 13. a 14. století,“ říká Jiří Míchal.

Výhled z půdy kostela Obětování Panny Marie v Českých Budějovicích|foto: Andrea Poláková

Na půdě chodí kostelník po dřevěném můstku. Pod ním jsou jen stropní trámy a hrbolatá „podlaha“. „To je vlastně vnější strana kleneb. V kostele se na ně koukáte nahoru a tady na půdě je vidíme z druhé strany jako takové prohlubně,“ vysvětluje Jiří Míchal.

Stavitelé ve 13. století neudělali na půdě rovnou podlahu, protože nebyl žádný důvod do tohoto prostoru chodit. Dnes sem kostelník zavítá, když je nutné dole v lodi vyměnit prasklou žárovku. „Na lustr bych nedosáhl, takže ho nejprve musíme spustit dolů. Na půdě je ocelové lano, které lustr drží, a naviják, s jehož pomocí lustr spouštíme dolů a zase vytahujeme nahoru,“ popisuje Jiří Míchal.

Čelní západní zeď půdy kostela není hladká, ale nachází se v ní několik viditelně zazděných otvorů. Podle Jiřího Míchala se tyto otvory využívaly při stavbě – dělníci jimi vytahovali dovnitř stropní trámy a další materiál.

Ke kostelu Obětování Panny Marie se váže známá pověst o žábě. „Když začali kostel stavět, vše, co přes den postavili, v noci zase spadlo. Pátrali, čím by to mohlo být, a našli v základech žábu, která asi nelibě nesla, že jí staví na zádech. Tak žábu zabili a na památku udělali žábu kamennou, kterou vsadili do zdi. Ale žábě se to nelíbí dodnes a snaží se ze zdi vylézt. Až skutečně vyleze, nastane konec světa. Tedy, ono se říká konec Budějc, ale co by byl svět bez Budějc,“ směje se Jiří Míchal.