Nosil bych i montérky s číslem a šel do roubovací ligy, aby zahradničení mělo stejnou podporu jako sport

29. srpen 2016

Fejeton zahradníka Pavla Chlouby, kterého znáte z pořadu Zelené světy.

Tedy ještě to není oficiální názor, ale mělo by se s tím něco dělat. Mezi sportem a zahradničením vidím mnoho souvislostí. Obě skupiny lidí - sportovci i zahradníci - mají mnoho společného.

Předvádějí obdivuhodné výkony, musí vstávat brzo a trénovat do tmy. Mají k mání mnoho disciplín, ale s nadšením se obvykle specializují na tu svoji. Fyzicky dřou a s nadějí očekávají výsledek. Obvykle se nedostaví ihned, ale až po letech poctivé práce.

Sportovci i zahradníci odevzdávají na svém působišti nadlidské výkony, často jsou obě skupiny závislé na počasí. Jsou stejně soutěživí a touží po vítězství. Jedni porážejí soupeře, druzí soutěží se sousedy o větší tykev, zdravější brambory či více nasbíraných plžů. Oba druhy činností podporují pohyb na zdravém vzduchu a vedou k pocitu radosti, štěstí a smysluplnosti. Sportovci i zahradníci se obvykle vracejí domů fyzicky unavení, ale spokojení.

Když se mluví o zdravém životním stylu, často z médií znějí věty, jak si děti málo užívají pohybu, jak sedí doma a sportují leda tak s tabletem v ruce. Proto na podporu sportu vznikají různé kluby, nadace, občanské spolky, oddíly a já nevím co ještě.

Jak jistě už tušíte, dostáváme se i k tomu, v čem se zahradníci od sportovců tak trochu liší. Mohl bych začít celkem upřímně a říct narovinu, že v penězích. Ale ještě jedna věc je mnohem důležitější, než ty penízky. Je to společenská podpora. Sportovci ji mají a zahradníci nikoliv. Když se z naší skromně žijící komunity někdo ozve, je skoro k smíchu. Zatímco sportovní televizní stanice jsou dnes běžným fenoménem, zahradnickou aby člověk pohledal. Co stanice, stačil by pěkný pořad, který by zahradníky, i ty mladé a nadějné, posouval někam dál.

Bylo by to totiž stejně důležité, jako učit děti lásce k lyžování. Nebo ještě důležitější? Mám-li být upřímný, nestačím se divit, že to už někdo nevymyslel přede mnou. Asi v tom zase budou ty peníze. Pro zahradníky se prostě shánějí hůře, než pro sportovce. Proto říkám, že zahradničení by se mělo zařadit mezi sporty. Pokud možno, hned mezi olympijské.

To by potom mohly růst ukázkové vzdělávací zahrady stejně snadno, jako rostou po republice olympijské parky. A na rozdíl od nich mohly by sloužit celé další roky, nejenom pár olympijských týdnů. Přicházeli by do nich zahrádkáři, aby si mohli zkoušet úkony, na které se sami necítí. Místo běhu s plyšovým koníkem přes olympijské překážky by si děcka mohla zkusit přesadit orchideje, obarvit látku rostlinným barvivem, nebo vysadit hrášek. Dospěláci by pak mohli pod odborným dohledem zkusit roubování, uvařit poctivá povidla nebo se naučit řezu hortenzií.

Je pravda, že pokud by se zahradničení stalo sportem oficiálně uznaným, asi by to přineslo i nějaké nečekané situace. Možná bychom se sešli v nějaké rycí, roubovací nebo sázecí lize a někteří odvážní by se kvalifikovali na světové mistrovství.

O přestávce by si nás podali experti ve studiu, kteří by na nás použili kouzelnou elektronickou tužku. Na monitoru by pak červenými kroužky označovali naše pohyby a pak ve zpomalených záběrech by se odhalily naše strašlivé chyby. Už to slyším, jak mě probírají a cepují, že to Chloubovo rytí není úplně špatné, ale ta práce zápěstím ještě není dokonalá a chtělo by to ještě vylepšit souhru všech svalů.

Zvažuju všechna úskalí a rizika, a navzdory tomu, že bych jistě musel nosit montérky s číslem, asi bych do toho šel. Obětoval bych se, aby se na stará kolena ze mě stal sportovec, občas bych i poseděl na trestné lavici nebo absolvoval antidopingovou kontrolu. Hlavně, aby to zahradničení mělo alespoň stejnou veřejnou podporu, jakou má sport.

autor: Pavel Chlouba
Spustit audio