V převlečení za ženu se skrýval před STB. Několik let ho měli před očima, ale hledali marně

22. leden 2017

Tiskl a roznášel protikomunistické letáky a odmítal vstoupit do Jednotného zemědělského družstva. Tak se František Ondrášek ze samoty Benák pod velešínským hradem v 50. letech minulého století stal cílem Státní bezpečnosti. Podařilo se mu však utéct a dlouho se rafinovaně skrýval.

František Ondrášek byl členem odbojové skupiny Hnutí bojovníků za svobodu, která působila na Velešínsku. Když Státní bezpečnost odbojáře zatýkala, jemu jedinému se podařilo utéct. Stalo se tak dokonce až ve chvíli, kdy už mu policisté nasazovali pouta.

„Táta byl docela dobrý skaut, a když si pro něj poprvé přišli, utekl jim přes řeku, i když po něm stříleli. Dostal se až do Ostrolovského Újezda, rodiště mojí matky, a tam se skrýval asi tři neděle v listopadu, v té nejhorší plískanici. Příbuzní mu nosili jídlo,“ vypráví syn František Ondrášek mladší.

Uprchlíka odhalili místní, ale pomohli mu. „Místní lesáci, ředitel školy a šéf myslivců věděli, že vlastně nic neudělal. Řekli: Uteč, my potom vystřelíme a nahlásíme to. Tak se táta vrátil domů, kde se potom skrýval tři a půl roku,“ popisuje.

Ve své vlastní usedlosti si František Ondrášek našel rafinovanou skrýš. Využil prostor mezi střechami, kam se ještě za války schovávalo obilí před Němci. „Přespával tam v takové truhle. Moje matka ho vždycky zamaskovala a kupodivu skoro čtyři roky chodili kolem estébáci se psy a nenašli ho,“ říká syn.

Státní bezpečnost nakonec zkusila do domu dát i odposlech. „Naštěstí se netrefili a místo do kuchyně dali mikrofon do ložnice, kde táta nespal. Přes den ale býval třeba v maštali nebo ve chlévě a pomáhal matce převlečený za ženskou v šátku. Venku chodil prostředkem dvora, aby ho co nejméně viděli estébáci, kteří byli naproti ve stráni. Takhle to naši přežívali. Jako kdyby šlo o nejtěžšího zločince a přitom táta jenom roznášel letáky, nechtěl do družstva a nesouhlasil s režimem,“ komentuje František Ondrášek mladší.

Tajný úkryt Františka Ondráška. Uprostřed vchod, po pravé straně bedna, ve které spával

Jemu byly pouhé dva roky, když se otec začal skrývat. „O tátovi jsme nevěděli, ale protože jsme ho občas viděli, říkali jsme mu strejda. Tedy, co já vím, říkali jsme jejda. Často jsme se někde prořekli, třeba když se sousedi ptali, kdo opravil sestře kočárek, a já odpověděl, že jejda. No to byl průšvih. Už bylo nakročeno k tomu, že každý tušil, že je asi doma,“ vzpomíná.

Jeho otec si po celou dobu psal zápisky. Každý večer ve skrýši při baterce zaznamenával, co se stalo. Během téměř čtyř let se mu díky převlečení za ženu podařilo unikat STB a zároveň alespoň částečně pomáhat rodině s domácími pracemi.

Skrývání však nemohlo trvat věčně. „Matka to se dvěma dětmi neměla lehké a tři a půl roku schovávání, to se nedalo udržet. Byli někteří příbuzní, sousedi, kteří pomáhali matce na samotě a museli si něčeho všimnout. Pak se v hospodě jeden prořekl, pak druhý a nakonec už to bylo na spadnutí, takže se naši vzdali. Matka se přiznala a tátu zavřeli,“ vysvětluje František Ondrášek mladší.

Jeho otec měl jít původně do vězení na patnáct nebo dvacet let, potom byl odsouzen na osm a nakonec byl propuštěn při amnestii v roce 1960 po dvou letech. „Táta to schovávání plánoval zcela účelně. Kdyby ho chytili dříve, dostal by třeba doživotí. Pak se pomalu mírnily sazby, až nakonec pomohla amnestie,“ připomíná.

František Ondrášek podle syna ve vězení nezatrpkl. „Nejprve musel fárat černé uhlí. Potom v tom lágru chtěli stavět kotelnu a otec se přihlásil, že je zedník, takže už byl v suchu nahoře, nemusel pod zem. Táta se tam vlastně vyučil zedníkem za pomoci mistrů, kteří tomu šéfovali. Nikdo ho nepráskl, že není zedník, byla to dobrá parta a vzájemně se nějak obohacovali. Táta se tam naučil leccos v kontaktu s inženýry, faráři. Vzdělával se, takže nezatrpkl, i když rodinu viděl dvakrát za rok na pár minut,“ uzavírá.

Ze zápisků Františka Ondráška

Redaktor Zdeněk Zajíček čte pro pořad Vltavín zápisky Františka Ondráška z období, kdy se tento odbojář ukrýval před STB

Ve svých vzpomínkách popsal mimo jiné to, jak se mu podařilo utéct Státní bezpečnosti při zatýkání. Poté následovalo téměř čtyřleté skrývání.

Ten den ráno odešla maminka do kostela a manželka šla za mě orat pod brambory. Já jel na motocyklu splnit dodávku drůbeže do Sedlce do sběrny, která měla přijet po deváté hodině. Deset minut před desátou jsem se vrátil a rychle se převlékl a šel vystřídat manželku při orání. Na dvoře mě však očekával okrskář Sboru národní bezpečnosti Kabíček. Nedbale zasalutoval a pravil: Buď zdráv. Když přišel Jidáš ke Kristu, řekl také: Buď zdráv, mistře. Jaká podobnost mezi těmi dvěma. V ústech med, v srdci jed. Poptal se na různé bezvýznamné záležitosti a odešel. Já běžel rychle na pole, chopil se pluhu a chtěl orat.

Manželka stojí vedle mne, dívá se přes řeku a říká: Podívej se, kdo to támhle jde za řekou po cestě. Dva muži šli chladně po cestě směrem k řece. Pojednou jako na povel udělali čelem vzad a šli nazpět. To jim dal Kabíček z lesa na naší straně řeky znamení, aby se vrátili a šli spolu k mostu po stezce, kam není tak vidět. Nevěděli jsme, že to jsou dva tajní, kteří mě jdou zatknout, ale tušení jsme měli nedobré…

…Přicházeli mi za zády a dívali se na mě upřeně. Jeden šel trochu výše, druhý doleji, aby mi odřízli cestu. Přede mnou v lese číhal Kabíček, aby mi zamezil případný útěk do lesa. Léčka je zatažena, pistole připraveny v podpaží, napjaté ticho, drama začíná. Přišli bez pozdravu. Větší z nich mne oslovil: Vy jste Kolín? Kámen mi spadl ze srdce, ale ne nadlouho. Kolín bydlí na druhé straně tohohle kopce, povídám v bláhové naději, že hledají skutečně Kolína, našeho souseda. Větší si mě ani nevšiml, sáhl do aktovky, sedl do podřepu a vyndal nějaké lejstro. Vy jste František Ondrášek narozený 23. března v Sedlci číslo patnáct, čte úředním tónem. Úzkost mi sevřela hruď. Je zle, je zle, je zle, bušilo mi srdce rychle. Vidina šťastné rodiny točící se kolem druhého děťátka, které se má narodit, se hroutí. Přišla bouře, která zničí dům lásky a pokoje…

…Přišli jsme nakonec do dvora u domovních dveří… Jako při třesknutí pistole, při startu závodu jsem vyběhl na maraton, jehož cílem byla svoboda. Dvě zatáčky jsem vytočil v několika vteřinách, jednu nahoře ve dveřích, druhou dole pod schodištěm. Schody jsem přeskočil dvěma skoky. Co jsem slyšel za sebou, to mě pobízelo k ještě většímu spěchu. Stůj, stůj! Křičeli na mě všichni a hned stříleli z pistolí. Příběhy z Divokého západu, které čteme pro zábavu, nejsou ani tak zdaleka divoké jako skutečnost bez fantazie až smrtelně vážná.

Tři pistole nesly smrt. Tři muži v loveckém zápalu za mnou běželi, jako když se malí kluci honí. Kabíček v zápalu skočil též do řeky, aby byl blíže cíli a snáze trefil. Další běžel za mnou přes most a po druhé straně řeky. Dva druzí nadběhli na naší straně chalupy a stříleli přes řeku proti mně. Stříleli marně, ani Kabíček nejblíž v řece netrefil. Jeho kule hvízdaly kolem mé hlavy a já běžel pod mocnou ochranou, neprosil jsem marně v Římově Kristovu matku. Nebyla to náhoda, že mě kule netrefily, ale přirozený důsledek mé mocné ochrany. Jak mohli trefit ubožáci, když jsem prosil a byl vyslyšen…

Spustit audio