Vitorazský mýtus ukončila až vlna násilí
Oblast Vitorazska si většina lidí, pokud vůbec mají tušení, o jaký kraj se jedná, spojí nejspíš s poválečnými dramaty a násilnostmi vůči německy mluvícím obyvatelům českého Pohraničí. V příběhu části jihočeského kraje Vitorazska jsou ale tragické události po skončení druhé světové války poslední etapou, nepovedenou tečkou za historií po dlouhá staletí trvajícího soužití Čechů a Rakušanů.
Příběh území, které čítá více než stovky čtverečních kilometrů pohraničního území jižních Čech v okolí Českých Velenic, vrcholí v polovině 20. století vlnou bezpráví a násilí vůči německy mluvícím obyvatelům.
V květnu 1945 partyzáni vyhnali z domovů desítky obyvatel. V několika obcích lidové soudy popravily dvaadvacet lidí. Nejhorší masakr zažila Tušť, kde na popud vězně navrátivšího se z Terezína, zabili zdejší obyvatelé čtrnáct svých sousedů. Poválečné násilí a následná likvidace dolnorakouských patriotů ukončily stovky let soužití v oblasti Vitorazska prolnutých národů.
Ty se do sebe zaklesly už v raném středověku v oblasti těžko proniknutelného pomezního hvozdu, jenž tvořil přirozenou hranici mezi územím Přemyslovců a Rakouskem. Zatímco v průběhu 12. a 13. století i později se šlechta svářila o přesnou polohu hranice, sedláci, kteří často ovládali oba jazyky, spolu po staletí žili v souladu. Z českého na rakouský grunt se dohodilo kamenem, dívky se vdávaly, mladíci ženili a statky směnovaly bez bariér jazykových či národnostních. Výraznějších konfliktů mezi lidmi pracujícími na polích, těžícími rašelinu a vařícími smůlu a kolomaz nebylo. Na otázku, k jaké národnosti patří, zda české či německé, neuměli tito lidé ještě na začátku dvacátého století jednoznačně odpovědět, o čemž svědčí zápisy komisařů ze sčítání lidu.
Až 19. století, vznikl pro tento kraj, kde se kdysi střetly kolonizační vlny česká a německá, název Vitorazsko. Vděčíme za něj hlavně fantazii Františka Palackého, který v německém klášteře ve Fuldě objevil prastarý spis pojednávající o jistém Wiztrachovi, slovanském velmoži, co se vzpouzel vládnoucí šlechtě německé. O tom, kdo byl Wiztrach, Palackým překřtěný na Vitorada, kde v 9. století leželo jeho hradiště nebo snad knížectví, víme málo. Současní historikové se domnívají, že Wiztrachovo hradiště se nacházelo v severních Čechách. V devatenáctém století ovšem vznikl romantický mýtus prapůvodního slovanského knížectví v oblasti Virtoraze neboli rakouské Weitry, které německý národ násilně germanizoval. V Rakousku pojem Vitorazsko neexistuje, neboť panství Weitra (Weitraer Gebeit) se územně s po česku vnímaným Vitorazskem neshoduje. Oblast označená historiky 19. Století za Vitorazsko byla rozdělena do několika panství a sféry vlivu šlechty se v tamních obcích často měnily.
Na počátku 20. století ovšem byl vitorazský mýtus hybnou ideou požadavků vznikajícího státu na postoupení území Vitorazska Československu. V roce 1920 získali Češi třináct dolnorakouských obcí. Jejich německy mluvící obyvatelé, kteří leckde tvořili většinu, s tímto vývojem nebyli spokojení a navíc na něj ekonomicky zle doplatili. V oblasti přibývalo českých přistěhovalců zejména železničářů. Ti neměli chuť respektovat staleté vazby místních lidí, kteří se dosud považovali za Dolnorakušany, ať už mluvili česky či německy.
Křivdy a hrůzy druhé světové války už jen vzedmuly v Češích vlnu nenávisti vůči všemu německému, a tím také vůči obyvatelům Vitorazska, byť neměli nic společného ani s Hitlerovou říší ani nacizmem. Spontánní i pozdější řízené odsuny zbavily kraj téměř do důsledku původních obyvatel. Navíc se oblast po nástupu komunismu stala těžko dostupným a střeženým pohraničním pásmem. Staleté vazby mezi Čechy a Rakušany tak zanikly málem definitivně.
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
