Bylo to silné kafe, ale ne tolik, abych už se nevrátil. Lékaři bez hranic si mnohdy sáhnou na dno

Od roku 2008 pracuje pro humanitární organizaci mikrobioložka strakonické nemocnice Markéta Hajná. Na zdravotních misích vede laboratoře. „Na první misi jsem jela do Kyrgyzstánu. Projekt byl zaměřený na diagnostiku a léčbu tuberkulózy ve vězeňské populaci a já zajišťovala tu laboratorní část,“ vzpomíná.

Tuberkulóza je podle ní problémem hlavně v bývalých státech Sovětského svazu. „Rozpadem Sovětského svazu se rozpadl zdravotnický systém a lidé přestali mít přístup k péči. Zároveň v Kyrgyzstánu byla taková specifická situace, že se tam tuberkulóza šířila z vězení. Vězni neměli právo na to být diagnostikováni a léčeni, takže hlavním úkolem projektu bylo, aby se také vězeňská populace mohla zařadit do programu boje proti tuberkulóze,“ vysvětluje.

Dále má Markéta Hajná zkušenosti z Jižního Súdánu nebo Malawi, pomáhala podvyživeným dětem i lidem ohroženým AIDS. Na každé misi pracuje v jiných podmínkách. „Třeba v Kyrgyzstánu byla špičkově vybavená laboratoř, zaváděli jsme tam testy, které jsou standardní u nás. Naopak v Jižním Súdánu nebylo skoro nic, měli jsme opravdu jen základní testy,“ vzpomíná.

Na misích podle ní člověk získá hlavně pokoru k tomu, v jakém světě sám žije. „Uvědomíte si, že přestože také řešíme různé problémy, tak žijeme v blahobytu, že může být mnohem hůř,“ komentuje.

Už šest misí má za sebou zdravotní sestra Jitka Kosíková. Pomáhala například v Bangladéši nebo v Jordánsku u syrských hranic. Kromě zdravotní péče měla na starosti zaučování místních lidí, aby zvládali práci zdravotních sester a lékařů. „Nebudou to lékaři s diplomem, ale jsou vyškoleni, aby se dokázali postarat o člověka, který trpí nějakou nemocí, aby ho dovedli diagnostikovat, léčit a poradit mu, jak nemocem předcházet,“ říká. V mnohých zemích je totiž nedostatek zdravotního personálu, ať už proto, že kvůli vleklé válce neexistují školy, nebo proto, že sami zdravotníci zahynuli při nějaké epidemii.

Poslední mise Jitky Kosíkové byla odlišná. Pracovala totiž na lodi uprostřed Středozemního moře a zachraňovala uprchlíky ze člunů. „Tam jsme neměli žádný místní personál, takže naše práce zahrnovala i všechno, co je nutné pro samotný provoz lodi,“ popisuje.

Náročné pak samozřejmě byly samotné záchranné akce. „Jsou těžké, většinou trvají celý den a není moc prostoru na to se napít nebo najíst. Ale je to i psychicky náročné. Všichni jsme měli pocit radosti za lidi, kteří už na té lodi byli, ale zároveň strach o ty, co byli ještě na moři ve člunech. Navíc se to tam snadno může změnit v chaos a paniku,“ vypráví Jitka Kosíková.

Speciální živé natáčení pořadu Zdravíčko s Lékaři bez hranic. Na snímku zleva moderátorka Eva Kadlčáková, zdravotní sestra Jitka Kosíková, logistik Zdeněk Müller a lékařka Markéta Hajná|foto: Andrea Zahradníková

U lékařů působí i nezdravotníci. Jedním z nich je stavební inženýr Zdeněk Müller, který se stará o logistiku. „Asi před dvěma lety jsem zkoušel hledat práci v zahraničí a úplnou náhodou jsem narazil na inzerát Lékařů bez hranic, že shánějí konstrukčního inženýra. Trochu mě to překvapilo, protože předtím by mě vůbec nenapadlo, že zdravotnická organizace potřebuje nezdravotní profese, ale potom se ukázalo, že je to logické,“ říká.

Jako logistik pomáhal v Iráku. „Práce logistika spočívá ve veškerém technickém zabezpečení zdravotnických aktivit. Nejen, že musím dostat na misi léky a pořádně je uskladnit, ale všichni také musí někde bydlet, na těch místech většinou není elektrická energie, tak ji musím nějak zajistit, je třeba sehnat pitnou vodu, jídlo,“ vysvětluje.

Na své druhé misi v Iráku ve městě Tikrít byl u úplných začátků nového projektu. „Byl jsem tam se čtyřmi kolegy od prvních minut, a co jsme si neudělali sami, to jsme neměli,“ vzpomíná.

Zdeněk Mullerna misi v Iráku|foto: Archiv Lékaři bez hranic

Všichni pracovníci Lékařů bez hranic se shodují na tom, že při misích mohou nastat nebezpečné situace. „Nebyla jsem asi přímo v ohrožení života, ale často se konflikt dostal blízko nás. Na syrských hranicích se střílelo kousek od nás, podobnou situaci jsem zažila na Středozemním moři, kdy střelba zasáhla loď,“ popisuje Jitka Kosíková.

Zdeněk Müller dodává, že v Iráku zbraně a střelba patří k běžnému životu. „Jednou večer se najednou zvenku začala ozývat střelba, nejdřív sporadicky, pak střílelo celé město. My jsme neměli vůbec tušení, co se děje. Nakonec se vysvětlilo, že to byla oslavná střelba, nicméně když je člověk ve státě, kde se bojuje, tak ho jako první napadne, že se děje něco vážnějšího,“ vypráví.

I proto si nezřídka Lékaři bez hranic sáhnou na dno svých sil. „Musím říct, že jsem si opravdu sáhnul na svůj limit, ale věděl jsem, že za pár dní jedu na dovolenou. Bylo to v polovině mé mise, kdy už jsem mlel z posledního, jak byl celý projekt náročný. Požádal jsem o dvoutýdenní dovolenou místo obvyklého týdne. Dokonce mi nabízeli, že už se nemusím vracet, ale to jsem odmítl. Bylo to silné kafe, ale ne natolik, abych už se nevrátil,“ dodává Zdeněk Müller.