Sáňky nesloužily jen k zimním radovánkám, jízda na nich mohla být i osudná

„Sáně se dělí na čtyři základní druhy podle regionu, kde se sáňkovalo. Byly sáně krkonošské, šumavské, jesenické a beskydské,“ vysvětluje ředitel Národního zemědělského muzea Ohrada Martin Slaba v depozitáři, kde jsou staré sáně uskladněné.

Jsou zde třeba i velké sáně, jejichž přední část sahá téměř do pasu. „Sáně můžeme také rozdělit na ruční, to znamená, že lidé jezdili ze svahu dolů, a potom na těžší sáně, které tahal dobytek. Bylo to kvůli šíři kopyt, dobytek lépe chodil po sněhu. Právě šumavské sáně sahaly do pasu, tomuto typu se říkalo prášilské,“ doplňuje Martin Slaba.

Jízda na velkých saních bývala opravdu velmi nebezpečná. Sáňkaři brzdili nohama, ale také měli vleky za sáně. „Byly to balíky dřeva, které se táhly za sáněmi, a tím se redukovala rychlost. Potom byla ještě třetí možnost, že sáňkaři mohli používat nějaký sochor, kterým drhli do země,“ vysvětluje ředitel muzea.

Podle něj existuje mnoho důkazů o tom, že přeprava dřeva na saních končila někdy velmi tragicky. „Na Šumavě se dochovalo mnoho pomníčků. Byl zdokumentován jeden, kde je popsáno úmrtí čtrnáctiletého chlapce, který zahynul při sáňkování dříví. Musíme si také uvědomit, že když se tehdy někomu stal nějaký úraz, mohlo trvat i celý den, než toho nešťastného sáňkaře dopravili k doktorovi,“ říká.

Krkonošští dřevaři rychle pochopili, že sáně nemusí sloužit jenom k přepravě dřeva. Když jejich práci pozorovali turisté, chtěli se na sáních také svézt, a tak jim to dřevaři za drobnou úplatu umožnili. Pravděpodobně tak vznikly základy sportovního sáňkování.