Být rtuťovitý

„Rtuťovitý chlapík Louis de Funes byl i jazzovým pianistou“ hlásal novinový titulek. O severokorejském diktátorovi Kim Čong– Ilovi jsme se mohli dočíst: „Tenhle výstřední, rtuťovitý muž nemůže být ve svých šestašedesáti a po desetiletích velmi barvitého života žádný jura.“

Podle čínského horoskopu mají lidé narození ve znamení Opice divoký, rtuťovitý temperament. Řekneme-li o někom, že je rtuťovitý, myslíme tím, že má šťávu, sálá z něj životní energie, je neklidný, pohyblivý, neposedný a těkavý. A stejné vlastnosti má právě rtuť.

Alchymisté rtuť uctívali jako královnu kovů. Připisovali jí léčivé, někdy doslova božské síly. Tento zázračný kov byl vždy brán na pomoc při hledání kamene mudrců zvaného též velký elixír, kvintesence či magisterium, s jehož pomocí lze měnit neušlechtilé kovy ve zlato, léčit nemoci a dosáhnout věčného života.

Zajímavým protikladem je fakt, že rtuť je zároveň silně jedovatá. „Neboť rtuť je sama o sobě taková, že v sobě spojuje dobré i zlé tak, že je nelze oddělit. Z toho plyne: co se ti přihodí zlého, to je třeba přičítat dobru i zlu; co se ti přihodí dobrého, je též třeba přičítat dobru i zlu,“ pravil jeden z nejslavnějších alchymistů, věhlasný německý lékař a filozof Paracelsus z Hohenhaimu, řečený též Theophrastus Bombastus.

Rájem alchymistů byla Praha za vlády podivínského císaře Rudolfa II., říkalo se jí „středověká Alexandrie“. Mistři alchymistického umění v této době položili základy přírodním vědám, zejména chemii (i když o jejich bádání toho s jistotou nemůžeme mnoho říci, protože výsledky pokusů byly přísně tajné). Církev se však na snažení těchto tajemných badatelů nedívala zrovna příznivě. Papež Jan XXII. odsoudil všechny alchymisty jako podvodníky, ale když v roce 1334 v Avignonu zemřel, zanechal po sobě obrovské bohatství a začaly se o něm šířit pověsti, že byl sám alchymistou a zlato si vyráběl.

Alchymii se věnovala spousta dalších významných hlav. Třeba jihočeský velmož a nejvyšší purkrabí pražský Vilém z Rožmberka. Vlastní laboratoř ve svém vdovském sídle v Mělníku měla i záletná manželka císaře Zikmunda Lucemburského Barbora Celská.

Pokud byste se chtěli vydat Prahou po stopách alchymistů, vydejte se na Nový svět na Hradčanech, kde většina z nich bydlela. Zajděte také k Faustovu domu, někdejšímu obydlí Edwarda Kelleyho, nebo na Ovocný trh, kde v domě měšťana Korálka bádal Michal Sendivoj. Možná jste zaslechli, že dokonce i Zlatá ulička získala svůj název právě od zlata, které se tam alchymisté snažili vyrobit, aby císaři pomohli zaplnit jeho prázdnící se pokladnice. Ve skutečnosti tam ale alchymisté nikdy nebydleli, ani tam neměli svoje laboratoře. Zlatá se uličce říkalo podle barvy moče a výkalů, kterými byla neustále zaneřáděná (není se co divit, když na šestnáct domků tady byly jen dva velmi primitivní záchody). Podle pověstí měla být velká alchymistická laboratoř kdesi v podzemí Pražského hradu anebo ve věži Mihulce.

Příspěvek zazněl v pořadu Slovo nad zlato, který vysílá Dvojka ve všední dny vždy v 10:40 dopoledne.