Do roka a do dne

Stejně proklel ty, kdo ho poslali na popraviště, poslední velmistr templářů Jacques de Molay. Zhruba do roka a do dne se skutečně odebrali na onen svět papež Klement V., král Filip IV. Sličný a další členové kapetovské dynastie.

Ale nechme francouzské dějiny, držme se v české kotlině. A začneme u Chodů.

Čtěte také

Chodové, svobodní sedláci z jihu Čech, se jmenovali, jak se jmenovali, protože chodili a se zbraní v ruce hlídali hranice s Bavorskem. Pohraniční les byl plný nástrah.

Při obchůzkách poskytovali ozbrojený doprovod cestujícím, zjišťovali, jestli se do země nechystá vtrhnout nepřítel, někdo neposunuje hraničníky, bavorští sousedé netěží na českém území dřevo nebo jestli si tam dokonce nestaví obydlí.

Služba to byla náročná a král jim za ni udělil zvláštní výsady: Byli poddaní přímo jemu a měli větší svobodu. Nejvýhodnější postavení mezi Chody měli Chodové domažličtí. Spojili se pod jedno rychtářství, měli vlastní samosprávou, svou pečeť a praporec. Na něm byl vyobrazen pár plstěných bot a psí hlava – tu jim tam ovšem vymaloval až o dost později Mikoláš Aleš – proto se jim říkalo Psohlavci.

Psohlavci prý byla původně nadávka a vztahovala se k lidem se psí hlavou, bájným příšerám žijícím kdesi v Indii. Postupem času se ale označení začalo vnímat jako čestný titul, označení pro svobodomyslné, hrdé rebely.

Vzpoura proti Lomikarovi

Práva Chodů byla veliká. Sami rozhodovali, koho propustí z poddanství a koho přijmou za nového usedlíka, svobodně vykonávali ve svých vsích řemesla a dávali jim učit své děti, nemuseli platit clo a mýto, v příhraničním lese směli volně lovit zvěř a těžit dřevo...

Jenže na konci 17. století si v Trhanově postavil nový zámek Lamingen bavorský šlechtic – vlastním jménem Wolf Maxmilián Lamingen z Albenreuthu. Říkalo se mu Lomikar.

Poblíž Nemanic vybudoval skelnou huť, v Peci pod Čerchovem železárnu, pro kterou na panství pracovalo pět hamrů, ve Kdyni založil manufakturu na výrobu mlynářských plátýnek a punčoch.

Čtěte také

Zkrátka stal se z něj úspěšný podnikatel, potřeboval nové zaměstnance, a tak se rozhodl vzít Chodům jejich výsady. Trval na tom, aby chodili na robotu jako všichni ostatní, a nařídil jim odevzdat střelné zbraně.

A to si samozřejmě Chodové nemohli nechat líbit. Vzbouřili se. Zvolili si mezi sebou toho nejschopnějšího, aby je vedl. Jana Sladkého, kterému podle jeho bydliště, statku Kozinec, každý říkal Kozina.

Spršku kamenů schytával nevinný nebožtík místo Lomikara

Byla to dlouhá historie a Chodové se při ní hodně nachodili. Museli do Vídně i do Prahy, ale nebylo jim to nic platné. Vzpoura byla poražena a Kozina skončil v Plzni s hlavou v oprátce.

Než ho pověsili, zvolal: „Lomikare, Lomikare, do roka a do dne zvu tě na Boží súd!“ Aspoň tak se to dočteme v Jiráskových Psohlavcích.

Ale Jirásek si tentokrát nevymýšlel. Lamingen skutečně zemřel téměř přesně do roka a do dne po Kozinově popravě. Zrovna ve chvíli, kdy se na hostině posmíval jeho proroctví. Byl pohřben v kryptě kostela v Klenčí pod Čerchovem.

Traduje se, že místní projevovali nenávist k Lomikarovi i dlouho po jeho smrti. Jistý pan učitel prý vyprávěl dětem o tom, jak Lomikar nechal Kozinu popravit, tak zaníceně, že žáci cestou ze školy sbírali kameny a házeli je okénkem dolů na rakev.

To potvrdil i nedávný průzkum hrobky. Lomikarova rakev se ale nachází na opačné straně místnosti, takže spršku kamenů bohužel schytával po léta docela jiný, naprosto nevinný nebožtík.

Příspěvek zazněl v pořadu Slovo nad zlato, který vysílá Dvojka ve všední dny vždy v 10:40 dopoledne.