Mít na růžích ustláno
Mít pohodlný, šťastný a bezstarostný život. Žít si jako v bavlnce. Být ve vatě. Ten, kdo naopak nemá na růžích ustláno, má smůlu, nepříznivý osud, nikdy nedostane nic zadarmo.
Fialka – skromnost, lilie – nevinnost, sněženka – naděje... Spojením různých květů a barev se pomocí květomluvy dají vyjadřovat nejsložitější city.
V čele květin byla odjakživa růže – královna květin, jak ji nazvala proslulá řecká básnířka Sapfó z Lesbu. Legenda vypráví, že první růže vyrostla v ráji a byla bílá jako sníh, ale zčervenala studem nad hříchem Adama a Evy.
Růže v řeckých bájích
Adonise, miláčka bohyně lásky Afrodity, zranil na lovu divoký kanec, zabodl mu kly do slabin. Afrodíté byla v tu chvíli daleko, ale i tak zaslechla sténání milovaného jinocha. Když spatřila, že se zmítá v tratolišti krve, sjela na svém voze taženém labutěmi rychle na zem a spěchala k místu, kde Adónis umíral. Nedbala ani ostrého trní, které jí stálo v cestě. Trny se jí zabodávaly do rukou i nohou a bolestně ji zraňovaly. Z kapek její božské krve vyrostly červené růže, nejkrásnější z květin. Ty se pak staly se symbolem lásky, která zvítězila nad smrtí.
Jiný příběh vypráví o Erótovi, který prý pří jedné hostině na Olympu převrhl číši červeného vína, to se vylilo na bílé květiny pod posvátnou horou, a tak vznikly rudé růže.
A ještě jedna báje: Bůh Slunce Hélios měl dvě sestry. První z nich byla Seléné, bohyně Měsíce, druhá Éós, Jitřenka. Tato spanilá bohyně s krásnými vlasy a s růžovými prsty, co svět světem stojí, vstává denně na úsvitě ze svého růžového lůžka v daleké zemi Aithiopů – Mouřenínů, ustrojí si okřídlené koně a otvírá stříbrnou bránu Slunci. Jede před ním a sype mu na jeho nebeskou dráhu růže. Tou růžovou barvou plane ráno celý východ.
Pradávný symbol lásky i mlčení
Kdysi ve středověku si mniši v chmurných klášterech a konšelé ve výstavných radnicích zavěšovali růži nad stůl, což znamenalo, že to, co se v dané místnosti říká, říká se v tajnosti, a nemá se to sdělovat dalším osobám.
Později si růži malovali rovnou na strop. A z toho vzniklo rčení: říkat něco „sub rosa“, což znamená diskrétně.
Růžemi se obklopovali Řekové i Římané, urozené dámy i kurtizány
Se spaním na růžích prý začali už Sybarité, obyvatelé pověstného města rozkoše v Kalábrii (mimochodem sybaritic znamená v angličtině požitkářský).
Růže milovala také Kleopatra. Pomocí nich pečovala o svou pleť, když ve svém paláci vítala Antonia, nechala podlahu vystlat růžemi na metr vysoko a dokonce dala i plachty svých lodí napustit růžovou vodou.
Kult růže se dostal z Egypta do Říma a stal se módním hitem. Ve starém Řecku a Římě zdobili růžemi domácnosti, města po vyhraných válkách, posypávaly jimi celé prostory v palácích.
Z růží se připravovaly vonné koupele, voňavky, bonbony, ocet, olej... Po růžích voněly urozené dámy i kurtizány – používaly je jako afrodiziakum.
Když se Odysseus po dlouhé době vrátil z válek domů na Ithaku, vyhnal nápadníky své ženy a jeho věrná Penelopa mu nechala jako vítězi ustlat lůžko z růží.
Jen tak pro zajímavost: Na růžích ustláno se jmenuje hudební komedie, kterou v roce 1934 natočil Miroslav Cikán a Jindřichem Plachtou, Antonií Nedošínskou a Lídou Baarovou.
Příspěvek zazněl v pořadu Slovo nad zlato, který vysílá Dvojka ve všední dny vždy v 10:40 dopoledne.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
