Nouze naučila Dalibora housti

Pověst o Daliborovi sepsal Alois Jirásek ve Starých pověstech českých takto: Koncem 15. století se prostému selskému lidu se v litoměřickém kraji se nevedlo dobře pod vládou pana Adama Ploskovského z Drahonic, který si vymýšlel stále nové a nové daně a roboty. Lidé se začali bouřit. Vtrhli do tvrze a krutého vladyku zajali a vynutili si slib propuštění z poddanství.

Za nového pána si Ploskovičtí dobrovolně zvolili Adamova souseda Dalibora, jenže Adam Ploskovský se nehodlal snadno vzdát a obrátil se na nejvyšší místa se stížností. Na rozkaz krále Vladislava Jagellonského byl vzbouřenec Dalibor z Kozojed zatčen a jako první vězeň uvržen do nedávno dostavěné věže Pražského hradu.

A jak přišel Dalibor k houslím?

O Daliborově hudebním umění čteme v Jiráskově podání: „Na hradě i po celé Praze mnoho se mluvilo o mladém zemanu i proto, že byl prvním vězněm v té nové věži, i pro příčinu, pro kterou se tam dostal. Zpupní páni byli rádi a přáli mu to, lid ho však litoval.

Věnceslav Černý, Dalibor ve věži |foto: Wikimedia Commons, lic. Public domain

Jemu tam bylo teskno a smutno. V klenutém žaláři tlustých zdí a malých okének bylo teď jeho panství. Doma ze své tvrze hledíval do širého, krásného kraje; teď viděl sotva pruh oblohy a pod věží kousek hlubokého, zarostlého příkopu. Listí tam již měnilo barvy do zlata, do ruda, teskný podzim nastával.

Ticho ve věži a ticho kolem. Ptáci umlkli, jen vítr hvízdal a zmítal křovím a stromy. Listí padalo, mlhy uléhaly na hluboký příkop, halily ho ráno i za časných soumraků, deště přes tu chvíli šuměly a šlehaly do holých křovin a korun. Krátký den byl ve vězení dlouhý a dlouhé noci jako nekonečné. Stesk a dlouhá chvíle mořily mladého zemana.

I pořídil si housle ze skrovné zásoby peněz, jež mu nechali a z nichž se stravoval. Jak mu žalářník housle opatřil, počal se na nich cvičiti. Nikdy neměl smyčce v rukou; nyní ho nedal téměř z ruky. Učil se sám, hrál a hrál, dlouhá chvíle se krátila, čas rychleji plynul, a hra sama byla čím dále tím lepší, umělejší, líbeznější.“

Dal jméno věži, ale možná bylo všechno úplně jinak

Vladyka byl nakonec odsouzen ke ztrátě statků, cti i hrdla. 13. března 1498 mu prý kat na nádvoří Pražského hradu sťal hlavu. Ve výroční den své popravy se prý Dalibor zjevuje na ploskovickém zámku a do té doby nepojmenovaná pražská věž dostala jméno Daliborka.

V jiných zprávách se tvrdí, že Dalibor byl loupeživý rytíř a do vězení se dospal zaslouženě, nebo také, že v době kdy žil ještě hudební nástroj zvaný housle neexistoval. Spisovatel Josef Svátek byl přesvědčen, že Dalibor byl ve vězení mučen na skřipci, zvaném též housle, což byl žebřík opatřený provazy neboli strunami k napínání zločince vyslýchaného útrpným právem.

Místo hudebního, nástroj mučicí

Podle výkladu Josefa Svátka to bylo takto: „Nářek tak divý, že zoufalý jeho křik bylo okny mučírny ven slyšeti, a to přivábilo kolemjdoucí lid, jenž pak posměšně pravil o viníkovi tomto, který dříve nechtěl k své vině se znáti, kterak jej nouze, totiž bolest, naučila na houslích hráti, čili jinými slovy pravdu o zločinu mu přičítaném vypovídati.“

Ať už byla historická pravda jakákoliv, Daliborův příběh se stal inspirací hudebnímu skladateli Bedřichu Smetanovi. Premiéra jeho opery Dalibor byla uvedena 16. května 1868 při položení základního kamene Národního divadla.

Příspěvek zazněl v pořadu Slovo nad zlato, který vysílá Dvojka ve všední dny vždy v 10:40 dopoledne.