To není můj šálek kávy
Angličané říkají To není můj šálek čaje a myslí tím To není obor, kterému se věnuji a kterému rozumím.
To není můj šálek kávy. Fráze tak často opakovaná, až se z ní stalo klišé – tedy zautomatizovaný, otřelý slovní obrat, banalita, fráze, kterými se náš jazyk jen hemží.
Slovo klišé pochází z francouzštiny a znali ho hlavně typografové – byl to totiž sazečský štoček.
Kde se vzalo slovo káva? O tom se vypráví řada legend.
Kaffa se prý jmenovala provincie v Etiopii, odkud kávovník pochází.
Anebo: gah-wah bylo údajně prastaré obecné označení pro nápoj.
A do třetice: v roce 1615 popisoval italský cestovatel Pietro della Valle horký černý nápoj, který v létě osvěžuje a v zimě zahřívá, jmenuje se chave a vaří ho Turci z jakýchsi semen původem z Arábie.
Jak se zjistilo, že kávová zrna mají povzbuzující účinky?
Jednou si jakýsi pastevec v Habeši všiml, že se jeho kozy úplně zjančí, když se nažerou bobulí z jistého keře. Pasáčkovi to bylo divné, a tak jednu bobuli sám rozžvýkal a bylo mu do ejchuchu stejně jako kozám.
Nacpal si bobulí plné kapsy a namířil si to do nedalekého kláštera. Jenže mniši řekli, že v tom má jistě pracky sám satanáš a bobule hodili do krbu. Tam se začaly pražit, krásně vonět, a jak to bylo dál, to už snadno uhodnete.
Centrem obchodu s kávou se stal Jemen. Karavany svážely do přístavního města Mokka pytle s kávou, a ty se odtud vydávaly na cestu do celého světa.
Zpočátku se káva prodávala kupodivu v lékárnách. První kavárny v Evropě začaly vznikat v polovině sedmnáctého století a zpočátku se v nich scházeli výhradně muži.
Pravá vídeňská káva
Píše se rok 1683. Vídeň je obležená tureckými vojsky. Zuří kruté boje. A tu na scénu přichází nenápadný človíček – polský důstojník, cestovatel a špión Georg Franz Kolschitzky. Uměl arabsky, protože obchodoval s Orientem, a to se mu báječně hodilo. Vloudil se do tureckého ležení a nenápadně omrknul, jak Turci vaří ten voňavý černý nápoj – recept přede všemi důkladně tajili.
Když poražení Osmani prchali zpátky domů, zbyla po nich spousta pytlů plných kávy. A hádejte, komu připadly? Špiónovi Kolschitzkému. Návdavkem dostal od císaře pozemky a koncesi k provozování kavárny – jako odměnu za statečnost.
A tak si tento šikovný koumák otevřel první kavárnu ve Vídni nazvanou „U Modré lahve“.
Podle pověsti prý hořká káva Vídeňákům moc nechutnala. A tak si ji začali kávu sladit a ochucovat mlékem. Tak vznikla pravá vídeňská káva.
Je libo šáleček kávy od Deodata?
Prvním kavárníkem v Praze byl Arab Hatalah al Damask zvaný Georgius Deodatus Damascenus nebo stručně a krátce Deodat. První v Praze byl, ale předběhli ho Brňáci! Achmet si tam otevřel kavárnu už v roce 1702. Aby získal koncesi, musel se prý nechat napřed pokřtít.
Deodatus se procházel pražskými ulicemi ulicích v turbanu, nabízel kolemjdoucím kávu v malých koflících. Roku 1714 si otevřel v Praze, v dnešní Karlově ulici, první kavárnu U zlatého hada a nedlouho nato druhou kavárnu U Tří pštrosů.
Kavárny se brzo staly centrem společenského dění i místem inspirace mnoha umělců po celém světě.
Kávu miloval Ludwig van Beethoven i Johan Sebastian Bach, ten napsal dokonce Kávovou kantátu. Pravým závislákem na tomto nápoji byl Honoré de Balzac. Prý vypil více než dvacet šálků denně.
Příspěvek zazněl v pořadu Slovo nad zlato, který vysílá Dvojka ve všední dny vždy v 10:40 dopoledne.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
