Charles Baudelaire: Vztahy/Correspondances
Báseň ze sbírky Květy zla v překladu Karla Čapka.
„vůně, barvy, zvuky odpovídají si“
Ne že by byl Baudelaire objevitelem tohoto principu vzájemných vnitřních souvztažností smyslových zážitků a poznání, který si snad můžeme zjednodušit na zjištění, že lze například „slyšet barvy“ či „vidět zvuky“. Ale teprve on zdůslednil a prohloubil význam těchto vztahů.
Nejpodstatnějším veršem tohoto sonetu je jeho verš osmý, který v Čapkově podání zní: „vůně, barvy, zvuky odpovídají si“. Ne že by byl Baudelaire objevitelem tohoto principu vzájemných vnitřních souvztažnosti smyslových zážitků a poznání, který si snad můžeme zjednodušit na zjištění, že lze například „slyšet barvy“ či „vidět zvuky“. Vědomí o těchto korespondencích, psychologicky řečeno synestesiích, najdeme například již u anglického barokního básníka Johna Donna, později třeba u Balzaka i Nervala, německý romantik E. T. A. Hofmann snil o klavíru barev, klavíru vůní.
Ale teprve Baudelaire zdůslednil a prohloubil význam těchto korespondencí. Ty u něj nezůstávají jen zkušeností ryze smyslovou, ale vytvářejí jakýsi průchodný koridor, jímž se celý vesmír lidského nitra propojuje v tajemné jednotě s kosmem přírodním. To on rozšířil toto vzájemné propojování smyslových zážitků, které se navzájem stupňují a násobí ve svém účinku, i na oblasti duchovní, a radikálně tak zmnožil pole lidského vnímání o překvapivě nové zóny.
Aby se tato, v naturálním stavu jistě chaotická data smyslových vjemů mohla stát komponentou záměrně konstruovaného estetického efektu, musí však vstoupit do hry i kritický, třídící intelekt se svou vůlí k přísné, koncentrované stavebnosti tvaru, který přesně kótuje a ohraničuje nepřesné a neohraničitelné, který je definitivou prchavosti. Žár, který mrazí. Básník usiluje o vyvolání dojetí, aniž je sám dojat.
Tohle napětí mezi spontánní, až horečnatou mluvou smyslů a kritickou estetickou distancí ducha je nejvlastnějším zdrojem působivosti této lyriky. Obrazně řečeno: žhavá matérie života se tu taví ve skleněných retortách, které jsou sice křehké a průhledné, ale zároveň natolik pevné, že nikdy nesmějí prasknout…
Tím souběžně už hovoříme také o charakteru Baudelairovy obraznosti, která se radikálně zbavuje rétoriky, únavných mechanických popisů i zprostředkujících přirovnání starších poetik. Nejde v ní už o fyzikální mechaniku, ale o mnohem složitější procesy básnické chemie, ba alchymie. Jen jejím prostřednictvím se může projevit monistická jednota psychického a fyzického, smyslového a duchovního komplexu lidského bytí v jeho plné intenzitě, jen tak se může před člověkem objevit naráz celá planetární soustava jeho nitra.
Po Baudelairovi se na tuto těžkou, ale nádhernou kolumbovskou výpravu za tajemstvím slova, které je transparentní s tajemstvím života, vydali Verlaine i Rimbaud, mnozí další básničtí symbolisté, po nich surrealisté, a tato řada nekončí ani dnes.
Correspondances | Vztahy |
La Nature est un temple où de vivants piliers Comme de longs échos qui de loin se confondent II est des parfums frais comme des chairs d'enfants, Ayant l'expansion des choses infinies, | Je chrámem příroda s živými pilíři, Jak táhlé ozvěny, jež zdaleka se mísí Jsou vůně některé svěží jak dětská těla, |
Nejnovější hry a četba
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
