Co všechno nesmíme

O prvním zákazu jsem se dozvěděla v roce 2010, kdy jsem jako čerstvá kolínská zastupitelka začala oddávat. Svateb bylo plno každý měsíc, ale přišel květen a - nic. Manželství, uzavřená v květnu, nejsou prý šťastná, protože prý některé nevěsty v létě umřou. A tak jsem začala pátrat a velmi rychle jsem zjistila důvod tohoto zákazu, který nám předali naši předkové.

Nevěsta, která se v květnu vdala, většinou hned otěhotněla. Jenomže přišly žně a s nimi těžká práce na poli. Některé ženy potratily, a některé i zemřely. A když naši předkové zjistili, že se tyto nešťastné ženy vdávaly v květnu, byla lidová moudrost na světě! U žen, které se vdávaly až v červnu, už k podobným neštěstím nedocházelo, protože se posunula doba jejich otěhotnění.

Tento zákaz opravdu vydržel až do současnosti, ale s radostí musím konstatovat, že se na kolínské radnici už několik let oddává i v květnu.

A proč bychom, milé maminky, neměly svému miminku stříhat do roka nehty a raději mu je máme okusovat?

Opět lidová moudrost, která pravděpodobně zachránila mnoha miminkům život. Dřív většinou v domácnostech nebyly kleštičky, nůžtičky nebo pilníčky na nehty. Byly tam jedny nůžky, kterými se stříhalo všechno, co bylo potřeba ustřihnout. A tak není divu, když se mamince podařilo miminko nůžkami poranit, že některé mohlo dostat infekci a mohlo i zemřít. Proto lidová moudrost radila maminkám, do roka nehtíky miminkům okusovat.

O třetím zákazu, že nesmíme chodit s miminkem na hřbitov, jsem se dozvěděla, když jsme jely s Ritunkou na hřbitov, ukázat mamuně a babuně jejího pravnuka Františka. Dala jsem na Facebook fotku kočárku se šestitýdenním Františkem, jak s ním stojím u maminčina hrobu a okamžitě mi napsala Alenka.

„Irenko, do roka se s děťátkem na hřbitov nemá chodit. Možná blbá pověra, ale u nás ve vsi se dodržuje.“ Pobavilo mě to a tak jsem jí s úsměvem odpověděla.

„Alenko, moje babička s maminkou tuhle pověru určitě neznaly, protože jsme byli s bráškou na hřbitově denně. Děda umřel v roce 1948, to se narodil bráška Kája a já dva roky po něm.

Denně jsme chodili s maminkou a s babičkou-vdovou, na hřbitov! Denně! Hřbitov miluju! Babička nám totiž u každého hrobu vyprávěla romány! Hřbitov, to je pro mě pohádka!“

A Alenka se mi ozvala znovu.

„Irenko, já to znám právě od maminky a babičky, a v mém věku tady na vesnici asi každý, takže se to zde předává a dodržuje. Jinde je to asi jinak.“

A protože se přidaly ještě další mé přítelkyně na Facebooku, které o zákazu nechodit na hřbitov s miminkem, věděly také, odpověděla jsem jim to, co jsem si myslela a co si myslím stále:

„Proč tahle pověra vznikla, je jasné. Dřív nebylo čisto a tím ani zdrávo, nikde. Nebyla kanalizace, splašky se vylévaly na ulici, a pohřbívalo se podobně nehygienicky. Potulní psi i zloději vyhrabávali hroby - není divu, že pověra, chodit s malými dětmi na hřbitov, měla svůj důvod! Ale platí to i dneska? Dneska je totiž na hřbitovech větší pořádek, než v některých veřejných parcích!“