Michal Kaňka

Michal Kaňka - Foto:  archiv autora

Michal KaňkaFoto:  archiv autora

Česká republika

Michal Kaňka (nar. 1960) se učil hře na violoncello u Mirko Škampy, Viktora Moučky a Josefa Chuchro. Poté krátkodobě u francouzských cellistů Paula Torteliera a André Navarry. 

Během studijních let absolvoval přes tři desítky soutěží. Z nejvýznamnějších úspěchů
připomeňme 1. cenu v Mezinárodní hudební soutěži Pražské Jaro 1983 nebo vítězství v rozhlasové soutěži bavorského rozhlasu ARD v Mnichově 1986. Velkým úspěchem byl také laureátský titul z Mezinárodní soutěže Petra Iljiče Čajkovského v Moskvě 1982. Na soutěžní úspěchy přirozeně navázala sólová vystoupení v Evropě, Japonsku a Severní i Jižní Americe. 

Vedle sólové činnosti se Michal Kaňka od mládí věnuje komorní hře. Nejdříve působil jako člen Kvarteta Martinů a poté - od roku 1986 jako violoncellista Pražákova kvarteta, se kterým pravidelně vystupuje na nejvýznamnějších pódiích celého světa. S tímto souborem nahrál více než 60 CD. 

Od roku 2011 je pedagogicky činný na Akademii múzických umění v Praze a od roku 2013 také na Pražské konzervatoři. V roce 2014 byl jmenován předsedou stálé komise Mezinárodní soutěže Pražské jaro. V roce 2016 byl zvolen do správní rady Nadace Bohuslava Martinů. 

Jaké bylo Vaše první setkání se soutěží Concertino Praga?
Osobně jsem se zúčastnil soutěže Concertino Praga dvakrát v letech 1972 a 73. Poprvé se svými bratry v klavírním triu a podruhé sólově. Bohužel ve svých dvanácti resp. třinácti letech jsem se tenkrát ještě nedokázal probojovat na stupně vítězů.

Jaký druh hudby máte osobně nejraději?
Věřím, že se ptáte na oblast hudby "klasické". Od mládí jsem se zaměřoval na dráhu "univerzálního" violoncellisty, který bude schopný zahrát recital s klavírem nebo jako sólista se symfonickým orchestrem, ale zároveň bude i platným hráčem v jakémkoliv komorním souboru. Po padesáti letech s violoncellem v rukách mohu konstatovat, že se mi tento záměr bohatě splnil. Hrál jsem koncerty i pořizoval nahrávky od úplně sólového cella přes dua, tria, kvarteta až po noneto. V takové šíři záběru nedokáži úplně jasně říci, jakou oblast klasické hudby nebo kterého skladatele preferuji - rád hraji vše! Ale abych alespoň částečně odpověděl na Vaši otázku, mou srdeční záležitostí je logicky violoncellový koncert h moll Antonína Dvořáka. 

Jak obecně pohlížíte na umělecké soutěže a na objektivitu měření výkonů?
Soutěže národní i mezinárodní mě osobně provázely do 26 let. Stihnul jsem jich 32 a nasbíral na nich bezpočet zkušeností i poučení do své hudební praxe. Pro začínajícího sólistu nebo komorního hráče mají nezastupitelný význam z mnoha pohledů. Když vyhrajete, je to bleskový odrazový můstek na koncertní pódia. Pro další laureáty jsou obvykle také připraveny nějaké ceny - včetně těch nezanedbatelných - finančních. Pro ty zúčastněné, kteří neměli šanci na umístění to je výborná příležitost poměřit své síly se světovou špičkou, předvést své výkony před renomovanou porotou a v neposlední řadě donutit se nastudovat daný repertoár v daném čase na sto procent. Co se týká objektivity posuzování výkonů, vždy jsem byl optimista a věřil jsem, že každý porotce hodnotí soutěžícího dle svého nejpoctivějšího svědomí. Myslím si to dodnes, protože se v současné době čím dál častěji připojuji k porotcům v nejrůznějších soutěžích a mám možnost do detailu sledovat práci svých kolegů. 

Co si myslíte o anonymním způsobu hodnocení nahrávek ve srovnání s hodnocením živých vystoupení?
Kdysi to byla specialita v soutěži Pražského Jara, že první kolo proběhlo anonymě za plentou. Sám jsem to absolvoval několikrát. Ten pocit pro soutěžícího není ideální, protože jsme zvyklí hrát před obecenstvem a ta koncertní atmosféra má velký vliv i na celkový výkon každého interpreta. Ovšem ty neosobní podmínky byly pro všechny stejné a jistě to přispělo i k nestrannému hodnocení. Připomíná mi to trochu nahrávání snímků v rozhlase nebo na CD, kde často člověk dbá více na preciznost nebo perfektnost výkonu než na emocionalitu nebo momentální inspiraci. Osobně si myslím, že výkon a to i soutěžní, má být produktem určitého živého, neopakovatelného okamžiku, který tato anonymita do určité míry potírá.

V čem podle Vás spočívá největší přínos hudebních soutěží pro mladé muzikanty?
Na tuto otázku jsem částečně odpověděl již v bodu 3. Doplnil bych třeba ještě skutečnost, že na soutěžích je velmi praktické poslouchat výkony svých kolegů. Poučit se z rozdílných interpretací hudebníků z celého světa. Navázat přátelství a získat kontakty, protože soutěž je speciální záležitost, kde se sejdou nejen účastníci z mnoha zemí, ale také zajímaví porotci nebo mnoho dalších pozorovatelů, což mohou být manažéři, dirigenti, ktitici, sponzoři... a často není ani nejdůležitější soutěž vyhrát, ale právě na sebe v co nejlepším slova smyslu upozornit.
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace