K 60. výročí zahájení vysílání Svobodné Evropy do ČSR

Antény vysílače Rádia Svobodná EvropaFoto: Armin Kübelbeck, Creative Commons Attribution 3.0 Unported, Creative Commons Attribution 2,5 Generic

Vážení,

rozhodl jsem se k účasti na Vašem pořadu k 60. výročí zahájení vysílání Svobodné Evropy do Československa i přesto, že jsem se mohl bohužel opakovaně přesvědčit o tom, že při podobných příležitostech dáváte příliš mnoho prostoru rozvláčným výlevům lidí, kteří si zřejmě vytkli za cíl, hovořit ke všemu možnému a celý program tak neúměrně protahovat na úkor věcnějších příspěvků; jsem si však vědom toho, že je někdy obtížné toto zdržování taktním způsobem regulovat. Činím tak zejména v naději, že si snad můj příspěvek přečte někdo, komu svými poznatky budu moci v jeho práci alespoň nepatrnou měrou pomoci.

Nejprve tedy k vlastnímu poslechu Svobodné Evropy. Vzhledem k tomu, že žiji od svého narození (v roce 1934) v Praze, kde byl vliv komunistických rušiček zřejmě nejsilnější, nebyl jsem schopen tento vysílač přijatelným způsobem, vyjma krátkého období v roce 1968, kdy tehdejší ministr vnitra Josef Pavel nařídil vypnutí rušiček, a pak od prosince 1986, kdy konečně zmlkly, poslouchat. Nemohu však uznat argumenty některých našich spoluobčanů, kteří svou neznalost tehdejších událostí zdůvodňují výhradně rušením Svobodné Evropy, protože např. vysílání BBC do Československa – pokračovatelky válečného "Volá Londýn" a "Hlas Ameriky" bylo – alespoň v Praze, bez větších problémů možné sledovat a bylo dle mého názoru i na kvalitativně vysoké zpravodajské úrovni. Již záhy po komunistickém převratu jsme byli společně s maminkou pravidelnými posluchači vysílání z Londýna a každý pátek v 19:00 hod. jsme se vždy těšili na komentáře Sira Roberta Bruce-Lockharta, dle jeho vlastního vyjádření velkého přítele Československa, a Jana Masaryka, který zmíněné komentáře vždy končil slovy: "Dobrou noc a pevnou naději!", čehož k naší velké radosti v padesátých letech využili tvůrci filmu "Císařův pekař a Pekařův císař" s Janem Werichem v hlavní roli a "podfoukli" cenzory tím, že ve scéně, kdy se spiklenci spolu loučí, tato slova použil nezapomenutelný Zdeněk Štěpánek. Tehdy ještě zdaleka nebylo možné pořízení záznamu, a tak jsem se svojí maminkou i s přáteli tento film několikrát viděl jen proto, abychom si toto mohli "vychutnat" – z dnešního hlediska se to možná bude zdát směšným, ale pro nás to tehdy svůj význam mělo, neboť padesátá léta byla pro nás, kteří jsme je byli nuceni prožívat, lidsky i politicky s odstupem nejhoršími. 

Vzhledem ke svým znalostem německého jazyka – mé mateřštiny – jsem měl navíc značnou výhodu v tom, že jsem – rovněž s mojí maminkou – pravidelně a bez problémů poslouchal vysílání vídeňského a západoněmeckého rozhlasu, přičemž jsem mohl s uspokojením zjišťovat nestrannost vysílání výše uvedených stanic z Londýna a Washingtonu, popř. z New Yorku. 

Na tomto místě bych se rád zastavil u značného problému jak padesátých, tak i velké části šedesátých let. Vliv nenávistné komunistické propagandy na značný okruh našich obyvatel – soudě podle mých vlastních známých a spolupracovníků – byl takový, že jí k mému zděšení skutečně věřili! Takovým typickým příkladem byla Šestidenní válka v červnu 1967, kdy komunisté ve vleku Moskvy rozpoutali bezuzdnou a lživou kampaň proti Izraeli, který tehdy početně čelil větší přesile než by tomu bývalo bylo v našem případě, kdybychom se byli o rok později postavili proti sovětské invazi (2,5 milionu Izraelců proti 80 milionům Arabů a 15 milionů Čechoslováků proti 200 milionům Sovětů!); samozřejmě by na straně Sovětů byla obrovská vojenská převaha, ale výzbroj arabských zemí rovněž nebyla zanedbatelná. Přistoupil jsem proto tehdy k ne právě bezrizikovému počinu, kdy jsem si i na své pracoviště (byl jsem tehdy zaměstnán na podnikovém ředitelství Pražských vodáren na Národní třídě) nosil malý, ale výkonný přijímač, na který jsem denně před začátkem pracovní doby od 7:00 do 7:30 hod. poslouchal "Ranní žurnál" z Vídně a moji kolegové se pak ode mne dozvídali pravdu o tom, co se na frontách Středního východu odehrávalo – a zájem byl obrovský! Skutečnost, že jsem z toho vyvázl bez zásahu StB, svědčí o tom, jak dobré kolegy jsem tehdy měl a jsem na ně zpětně pyšný, neboť poslech cizích rozhlasových stanic sice nebyl oficiálně zakázán, zato však jeho šíření – a toho jsem se dopouštěl. 

Závěrem k této části jedna zvláštnost: při jednom svém krátkodobém pobytu v Mnichově počátkem osmdesátých let (má polorodá sestra žije v Německu od konce války, a mohla mě proto dle tehdejších předpisů jednou za rok pozvat k návštěvě) jsem si vzal s sebou svůj přijímač a při pokusu o poslech Svobodné Evropy jsem zjistil, že československé rušičky dosahovaly bez problému i tam, takže jsem ji nemohl poslouchat ani ve městě, odkud se vysílala!!! 

Rád bych se nyní věnoval současné části vysílání ČRo6 mezi 18. a 19. hodinou, kterou téměř pravidelně sleduji. Úroveň komentářů (dle mého mínění, se kterým samozřejmě nemusíte souhlasit) kolísá mezi kvalitativně naprosto perfektní a někdy dosti problematickou. K nesporně nejlepším bych rád zařadil ty, jejichž autorkou je paní Zbavitelová, která se věnuje převážně problematice Středního východu, zejména událostem kolem Izraele, a jejichž úroveň zpravidla převyšuje vše, co slyším a vidím prostřednictvím německých médií – rád bych této dámě Vaším prostřednictvím vyjádřil svůj obdiv, nejhlubší úctu a dík za to, jakým způsobem se snaží informovat posluchače v naší republice, jejichž zájem je však dle mých poznatků bohužel nevalný (nedávno jsem hovořil se čtyřiatřicetiletým středně vzdělaným technikem, který se o Šestidenní válce dozvěděl poprvé v životě ode mne). Vynikající jsou komentáře pana Jůna z Londýna, fundovaně hovoří pan Fingerland a z vnitrostátních komentátorů nejvýše hodnotím pana Holuba. S názory paní Rakušanové sice v mnohém nesouhlasím, ale to je spíše moje věc; co jí však jako člověku, který žil po dlouhá léta v Německu, nemohu jako soudní znalec německého jazyka odpustit, je jí přednesený název města Bayreuth, který nedávno v komentáři, souvisejícím s odstoupivším německým ministrem obrany, von und zu Guttenbergem, pojmenovala jako "Bejrút". Tento neuvěřitelný výmysl autorky nemám sice nahraný, ale vzhledem k tomu, že se tak stalo před nepříliš krátkou dobou, by jistě nebylo příliš obtížné, tento komentář ve Vašem archívu vyhledat. V této souvislosti snad ještě jedna poznámka k tomu, jak "dobré" znalce němčiny máme i ve¨slovutném Goetheově institutu v Praze: rovněž nedávno v Událostech a komentářích vystupovala zřejmě jedna z vedoucích českých pracovnic tohoto ústavu, která nedokázala správně vyslovit ani slovo "Goethe", ale opakovaně říkala "Géte" – to je opravdu ostuda a jistě by i toto mé tvrzení bylo možné ověřit ve Vašem archívu. 

Závěrem jen ještě několik poznámek: pan Hartmann píše kvalitní komentáře, ale vzhledem k jeho hlasu (četl jsem k němu již několik kritických hlasů s tím, že za něj nemůže, což je jistě pravda) by je měl spíše předčítat některý z hlasatelů; dále se už i na stanici ČRo6 šíří nešvar vzájemného tykání před mikrofonem – napsal jsem kvůli tomu před časem i panu Duhanovi, ale nestál jsem mu ani za odpověď. Mám někdy takový dojem, že nejen ve Vaší stanici, ale i v ČRo1 a v České, a také komerční televizi přetrvávají zvyky ze svazáckých schůzí z dob, které již naštěstí patří minulosti. Myslím, že nikoho nemůže zajímat, že se všichni spolu znají a tykají si v osobním styku, ale před mikrofonem je to přinejmenším nevhodné. V Německu je to nemyslitelné, jak se o tom osobně denně přesvědčuji a vykání zní – věřte mi – o mnoho lépe. 

Omlouvám se, že jsem se tak rozepsal; zda některou z mých poznámek v zítřejším pořadu použijete, je Vaše věc a jestliže mé poznatky budou alespoň něco málo platné, budu potěšen stejně, jako i Vaším případným písemným vyjádřením. 

Zdraví Vás a úspěšné pokračování ve Vaší práci přeje 

H. Kurssa