Má či nemá být KSČM vládní stranou?
Volební štáb KSČM 16. října 2010Foto: Tomáš Adamec
Je to otázka, která by mohla mít nespočet variant. Jedna mi však připadá zvláště závažná. Totiž, zda naše polistopadová demokracie je po všech stránkách lepším politickým uspořádáním než normalizační komunismus let osmdesátých. Konečnou odpověď ponechme na čtenáři, nicméně zamysleme se nad společenskými jevy, jichž jsme byli za uplynulých 21 let svědky a pokusme se je srovnat s posledními lety normalizačního komunismu, která ještě máme v paměti. To vše bez nabízejících se mýtů a pokud možno podloženo věrohodnou argumentací.
Je KSČM stranou jinou?
Česká republika je dle ústavního pořádku parlamentní demokracií s politickými stranami, prostřednictvím nichž uplatňují občané svoji vůli. Jaké ty strany mají být, není nikde psáno, nesmí však usilovat o absolutní moc, šířit nenávist a postupovat proti samotnému principu parlamentarismu. Pokud se strany v souladu s ústavou chovají, mohou být v případě odpovídajících volebních výsledků zastoupeny ve vládě. Vznikne-li podezření, že ta či ona strana se ústavou neřídí, musí být postavena před ústavní soud, který rozhodne o její další účasti v politickém životě.
Bylo snad někdy počínání KSČM označeno ústavním soudem za nezákonné a strana tak zbavena účasti na politickém životě? Nikoliv. A proto je ve smyslu parlamentní demokracie stejně hodnotnou stranou, jako všechny ostatní. A to prosím i přes nesympatie nemalé části obyvatelstva!
Že značná část našich občanů navzdory tomu, že se označuje za demokraty, to takto nevidí a odpírá svým spoluobčanům účast v demokratické správě země, je důkazem dvou zásadních pokřivení. Jednak, že sice rádi horujeme pro demokracii, ale běda, kdyby ta demokracie měla být demokratická, a jednak, že bytostně potřebujeme cosi na způsob obětního beránka. Totiž skupinu lidí, lhostejno zda-li etnickou, zájmovou, profesní či politickou, na niž svalíme provinění za všechen neřád, který jsme v historicky dohledné době nahromadili. Pak už stačí ji prohlásit za nepřijatelnou po všech stránkách a hodnou vyloučení. Ať už to byl rozpad první republiky, genocida našich Němců, likvidace údajně vzorové demokracie, 40 let civilizačního úpadku pod nadvládou Moskvy či všechny nezdary po roce 1989 včetně dnešního zadlužení, na všem prý mají hlavní vinu komunisté. Bezmála to vypadá tak, že zlo je synonymem komunismu, zatímco dobro je synonymem antikomunismu a kapitalismu s jeho životodárným krevním oběhem - trhem.
Je jenom v logice věci, že největší dodavatelé hříchů na bedra obětního beránka jsou někdejší komunisté, normalizační prospěcháři a nekritičtí vyznavači volné ruky trhu. Jaká ironie osudu či železné pravidlo moci bez morálky, že si je všechny lze bez větší fantazie představit v husákovském politbyru. Stačí změnit znaménka.
KSČM není odmítána pro její nedemokratičnost, ale pro špatné svědomí značné části české společnosti. Ostatně, stalo se mi nejednou, že jsem zapnul rozhlas v půli rozhovoru s kýmsi, kdo vyjadřoval velice rozumné a zdravě kritické názory. Napadlo mne, že je to někdo z našich intelektuálů, snad Jiří Pehe nebo Jan Sokol, a na závěr jsem se s překvapením dověděl, že šlo o poslance KSČM. Není to paradox? Anebo se poměry natolik změnily, že to paradox už není?
Svobody bez lidské důstojnosti?
Existuje jeden dostatečný důvod pro odmítnutí komunismu, pro který si nikdo rozumný nepřeje jeho návrat, byť by byl s dneškem nespokojen sebevíc. A sice způsob, jakým ubíjí lidskou důstojnost jedince danou mu Bohem a nahrazuje jej nepatrným a vždy zaměnitelným množstvím čehosi krajně neosobního, co nazývá cynicky masa. Nic na tom, že v mediích tuto definici nikdy neuslyšíme, avšak v nitru člověka, který si uhájil svobodu svědomí, se s ní pokaždé setkáme.
Známe-li důvody odmítnutí komunismu, neměli bychom se také ptát po důvodech přijetí liberalismu, nebo chce-li někdo, neoliberalismu? Není náhodou liberální idea zbožštěného individualismu, která odmítá jakoukoliv společenskou odpovědnost a sociální vztahy chápe jako tržní směnu, čímsi na způsob komunistického kolektivismu, opatřeného opět jen opačným znaménkem?
Je dobře známo, že komunismus považuje ty, kteří nesdílí jeho víru ve spásonosnou ideologii, za třídní nepřátele. Leč kapitalismus bez přívlastků se podobně staví k lidem práce a hledí na ně jako na účetní položku, jejíž výši je třeba v zájmu maximalizace zisku minimalizovat. Nejde tedy v principu o totéž pošlapávání lidské důstojnosti jen s tím rozdílem, že to prvé je poněkud hrubšího zrna než to druhé?
Zdá se tedy, že dozrál čas k položení otázky: „Je skutečně kapitalismus tak, jak jej známe, opravdu oním dobrem? A je komunismus se všemi jeho atributy onou říší zla, anomální úchylkou vymykající se přirozenému společenskému vývoji?“
Zkusme na chvíli porovnat některé stránky komunismu, jak se u nás projevoval v jeho lepších dobách, s nynějším kapitalismem včetně jeho perspektiv. Myslím, že si můžeme dovolit vzít v úvahu jenom lepší stránky komunismu, neboť jeho horší stránky nepopíráme, a nadto jej jako celek považujeme za nepřijatelný.
Všichni lidé (omlouvám se disidentům) měli sociální jistoty. Nikdo se nebál o práci, o střechu nad hlavou, o to, že bude zbaven majetku podvodem. Bezdomovec bylo slovo, které jsem nikdy neslyšel, a prvního žebráka v životě jsem spatřil ve Vídni. V dnešní České republice má sociální jistoty jen vyvolená skupina bohatých, ale ani to nejsou jistoty v pravém slova smyslu. Jsou totiž poskytovány za peníze a nikoliv proto, že člověk je člověkem.
Česká společnost byla v těch dobách dávno minulých sociálně soudržná, což je nutný předpoklad pro stabilitu, bezpečnost a fungující právní řád. Existovaly minimální sociální rozdíly, dbalo se na pracovní právo. Drtivá většina platů se pohybovala v rozmezí 2000 Kč až 5000 Kč. Ze všech se nechal vést život bez strádání. Dnes se platy většiny pohybují od 7000 Kč do 100 000 Kč. Ze značné části platů se uživit nelze. Tržní nájem v pražském bytě je kolem 13000 Kč a běžný plat manuálně pracujícího člověka v Praze je kolem 12000 Kč. Sociální soudržnost neexistuje a pracovní právo je v troskách.
Vyznavači neomezeného trhu velice rádi vyzdvihují dnešní svobodu, zvláště svobodu cestování. Jenže jakou má svobodu pokladní ze supermarketu, když domů přinese 9000 Kč - pokud kdy z toho supermarketu vůbec domů přijde - a musí bydlet a ještě k tomu jíst? Aby byl člověk svobodný a byl člověkem ve své důstojnosti, nestačí mu dát do ruky zákon a cestovní pas!
Ještě v jednom se někdejší komunistický stát od dnešní demokracie propastně lišil. Neměl žádné dluhy a kromě osobního majetku občanů mu všechno patřilo. Dnešní demokratický stát prodal bezmála všechen svůj majetek. Státní kasa by tudíž měla praskat ve švech. Má však 1,4 biliony korun dluhů. Není to pozoruhodné? Neslýcháme snad ze všech stran, jak komunisté špatně hospodařili?
Co by nás čekalo při účasti KSČM ve vládě?
Vezmeme-li v úvahu současný stav české společnosti a přidáme k němu to dobré, co levicové hnutí nabízí, jen těžko se budeme zbavovat pocitu, že je to právě to, co naší společnosti bolestně schází. Funkční stát a sociální jistoty.
Ne náhodou jsou to právě ty hodnoty, které chicagská škola Miltona Friedmana pokládá za překážku všespásného a ničím neomezeného trhu. Škody tohoto fundamentalistického ryzího kapitalismu jsou dnes viditelné v celém světě. Od gigantických státních dluhů a bezpočtu opuštěných fabrik, přes luxusní centra velkoměst se slumy a bezdomovci na jejich okrajích až po armády nezaměstnaných a prohlubující se bídu slabších a méně úspěšných. Ne, nemluvím o třetím světě!
Evropský kontinentální Západ, který jsme vždy se zpožděním několika desítek let následovali, si hrozby neregulovaného kapitalismu začíná v plné míře uvědomovat. Hlasy po tradičních levicových hodnotách sílí, a to i navzdory výsledkům voleb, které ukazují spíše příklon k politickému radikalismu.
Vstup KSČM do vlády jistě nezpůsobí zásadní obrat v chování našeho státu, ani nepřinese náhlou změnu v ekonomických poměrech země. (A už vůbec nerestauruje žádný komunismus! Nebo si snad vážně někdo myslí, že bez Sovětského svazu a při členství v NATO a EU se Česká republika stane epicentrem druhého příchodu komunismu?) Přinese však do veřejného prostoru tolik potřebná sociální témata a doufejme, že i jejich, byť omezenou, aplikaci. Budeme to potřebovat.
Protože až za dvacet, třicet let Evropa naplno procitne z liberálního snu o ničím nespoutané vůli jednotlivce, bude lepší, když v té době budeme jenom na dně. Nikoliv 200 metrů pod ním.
