11. června  2011  rubrika: Diskuse

Úvaha nad dalším působením Věcí veřejných ve vládě

Věci veřejné, Karolína Peake - Foto: Filip Jandourek

Věci veřejné, Karolína PeakeFoto: Filip Jandourek

Jak z různých zpráv vyplývá, jistá část našich občanů – nevíme, jak veliká – by si přála odchod strany Věcí veřejných z vlády. Situace by se tím prý měla zklidnit a vláda by se místo handrkování měla konečně začít věnovat údajně životně důležitým reformám.

Ty ponechme protentokrát stranou a ptejme se, v čem je strana Věcí veřejných principielně jiná než její koaliční partneři ODS a TOP 09, že ji někteří občané odpírají ústavní právo být stranou vládní.  


Zvláštní ideový základ společnosti
 

Bezmála v celé české společnosti se po listopadu 1989 zabydlelo pravidlo, které se pro ni ukázalo jako určující. A sice, že všech výhod, které se nabízejí, je třeba využít ve svůj prospěch. „Chovejme se tržně“ bylo a je, byť dnes už značně otřepané, heslo doby. 

Začali se tak chovat jednotlivci, skupiny občanů, podnikatelé a také veřejně činné osoby. Ty s tím přišly jako první. Pravda, nečinili tak úplně všichni, jenže plavci proti proudu neurčují směr toku. Je tedy něco divného na tom, že týž standard mezilidských vztahů převzaly i politické strany? Cožpak mohou být něčím jiným než prostým součtem občanů a jejich mravního kapitálu? 

Étosem stran, parlamentních bez výjimky, se tedy stal v prvé řadě prospěch jejich členů. Upřímně řečeno, překvapen by mohl být jen naprostý naivka, vždyť lákadel v podobě privatizací státního majetku bylo bezpočet a mnohé je stále k mání. Donekonečna se řetězící skandály našich stran výše uvedená tvrzení více než dokazují, nicméně všimněme si, že v míře spravování věcí soukromých namísto věcí společných rozdíl mezi stranami přece jenom je. Ponechme na čtenáři pomyslný žebříček korupčního potenciálu našich stran, v jednom se však naše zaběhlé strany včetně TOP 09 shodnou. Totiž v tom, že zisky na úkor celku je třeba utajovat, přičemž zdroj, z něhož je čerpáno - chřadnoucí stát redukovaný na výběrčího daní - má stále ještě zůstat nějak zachován. 

A tady je ten podstatný rozdíl vůči Věcem veřejným. Jejich étos postavený na prospěchu sice není a nemůže být jiný. Avšak stát a jeho veřejné zdroje se v chápání Věcí veřejných stává prostředkem akvizice, součástí byznysplánu firmy, která v něm tuší možnost nových zisků. Je jen logické, že slábne potřeba něco utajovat, jak naznačují výroky stranických špiček. Vždyť stát je zde pouhou podmnožinou, jakousi filiálkou v rámci firemní struktury. Jedno zda-li struktury budoucí anebo již reálné. 

Není divu, že se tak stává právě na poli bezpečnostních služeb. Jednak by bylo značně naivní si představovat, že byznys s bezpečností skončí u zevlujících maníků v samoobsluze a jednak je třeba nezapomenout, že vše, čemu se u nás divíme, už někde dobře funguje. Ve Spojených státech se po 11. září 2001 rozvinul natolik kolosální byznys s bezpečností, že je co do strmosti nárůstu nesrovnatelný se vším, co tu bylo dosud. Americké soukromé bezpečnostní firmy stejně jako privátní firmy podnikající v oblasti vojenství, tedy v oblastech, které měl do té doby výhradně v rukou stát, určují již řadu let zahraniční i domácí politiku USA. Lze se tedy divit, že stejná podnikatelská idea, nadto posílena záměrem celé české pravice privatizovat veřejné zdroje, našla úrodnou půdu také u nás?  


Kdo patří do vlády?
 

Není-li hlavní hybnou silou našich stran nezištné úsilí o společné dobro, co potom pohledávají ve vládě státu, jehož důvodem existence musí být uskutečňování dobra pro všechny? Zdá se, že pokud bychom byli takto zásadoví a řídili se principy namísto sympatiemi, nemohla by být v současné vládě ani jedna ze tří koaličních stran, ba ani žádná jiná. 

Co tedy dál? Zrušit parlamentní systém politických stran a ustanovit cosi nového z „think tanku“ společenskovědních osvícenců, něco, co dosud nikde ani nevyzkoušeli, ale nám Čechům, kteří nejlépe víme o vlastní výjimečnosti, se to zaručeně podaří? Či čekat na tu jednu jedinou politickou stranu, v níž budou všichni čistí, nezkorumpovatelní a s průzračnou minulostí? Na stranu, která, bude-li mít čáku na křesla v parlamentu, se ubrání nájezdu konjunkturalistů všeho druhu, aby nakonec vyhrála volby s takovým náskokem, že se nezaprodá za cenu koaličních kompromisů? 

Anebo se přestat ušklíbat nad stávajícími stranami a připustit, že jako my lidé máme své charakterové vady, mají je i naše díla, naše strany? Leč jako lze člověka kultivovat výchovou v duchu křesťanského mravního řádu (neznám nic lepšího, ba ani srovnatelného) a předkládat mu následováníhodné vzory, lze také uskupení občanů vzniklá za účelem správy věcí společných, tedy politické strany, přivést stejnými prostředky k jejich pravému poslání. K uskutečňování, i když pomalému a lopotnému, společného dobra. Takové strany do vlády přirozeně patří. 

Nemyslím, že situace je beznadějná. Ukazuje se totiž, že se u nás začíná rýsovat autentická iniciativa občanů, z níž je znát, že politické strany, jejichž hlavní a často jedinou ideovou výbavou je prospěchářství, mají svůj čas spočítaný. Je to memento pro všechny naše parlamentní strany. Kdo se poučí a dokáže ve vlastní straně potlačit síly prospěchu a poskytnout odpovídající díl moci silám nezištným, tomu budou při příštích volbách dveře do vlády otevřeny. Pokud se někomu jeví takové tvrzení nepřiměřené, či snad příliš optimistické, nechť se seznámí se současným vývojem ve Španělsku. Jih Evropy totiž vždy byl lakmusovým papírkem evropského vývoje. 

Váš Jiří Vyleťal 

Autor:  Jiří Vyleťal
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace