10. listopadu  2012  rubrika: Dokument

Dvacet let od tragické smrti Alexandra Dubčeka

Alexander Dubček v roce 1968 - Foto:  Česká televize

Alexander Dubček v roce 1968Foto:  Česká televize

Datum 7. listopadu bylo pro komunisty povznášející. Připomínali si dramatické události v roce 1917 v Rusku, které vstoupily do dějin jako Velká říjnová socialistická revoluce. Pro Alexandra Dubčeka se to datum stalo tragickým. Ten den v roce 1992 zahynul po automobilové nehodě nedaleko Humpolce.

Jak uchopit Alexandra Dubčeka a za kterým z jeho činů má smysl se ohlížet? Tím se bude zabývat pořad Historie věčně živá, který vysíláme v sobotu 10. listopadu 2012 ve 21:10 na Českém rozhlase 6. 

Možná je nošením dříví do lesa připomínat, kdo byl Alexander Dubček. Každý, i ten, kdo ho nezažil, má na něho nějakou vzpomínku, byť zprostředkovanou. A pokud se přece pokusíme na otázku „Kdo byl Alexander Dubček?“ najít odpověď, místo odpovědi budou následovat jen další otázky. Jednoduchá odpověď jednoduše neexistuje. Už vůbec ne odpověď vyčerpávající. 

Jestli v roce 1968 byl někdo kovaným komunistou, tedy komunistou upřímně přesvědčeným a věrným straně, ale i Sovětskému svazu, byl to Alexander Dubček. A přesto právě on na jednání komunistického ústředního výboru v prosinci1967 av lednu 1968 dokázal porazit a nahradit dosavadního šéfa strany Antonína Novotného. A následně po několika týdnech přešlapování otevřít lidem možnost dát veřejně najevo nespokojenost s dosavadním vývojem v zemi. 

Hrob Alexandra Dubčeka - Foto: Vojtěch Berger

Hrob Alexandra DubčekaFoto: Vojtěch Berger

Historie nás poučí, že tehdy na přelomu roku1967 a1968 šlo o dramatické jednání. Natolik dramatické, že o vánočním intermezzu měl Antonín Novotný ve snaze zachovat si ohroženou funkci přemýšlet o možnosti puče. Dozvíme se také, že jednání na Vánoce bylo přerušeno proto, aby si soudružky, členky ústředního výboru, stihly nakoupit a napéct na svátky. Tak jaképak drama! 

Když v březnu roku 1968 ve Varšavě polská komunistická policie mlátila demonstrující studenty a chystala se z pověření tamější komunistické strany na pogrom na polské akademiky, hlavně židovského původu, volali mlácení studenti „Polska czeka na swego Dubczeka!“ 

Nevím, jestli by bývali volali ještě na konci srpna téhož roku, kdy po návratu z Moskvy vzlykal do rozhlasu a mnohým z nás nám bylo z něho trapně. Kromě všech těch neznámých žen a mužů z ulice, kteří se otevřeným protestem proti sovětské okupaci zasloužili o to, aby z unesených představitelů komunistické strany v čele s Dubčekem moskevské vedení rázem učinilo delegaci, s níž zasedlo k jednacímu stolu, za hrdiny té doby považuji spíš čtyři bezmála zapomenuté komunistické poslance, kteří odmítli hlasovat proti v Moskvě dojednaným protokolům. 

Gertrudu Sekaninovou-Čakrtovou, Boženu Fukovou, Františka Kriegla a Františka Vodsloně. Oni, a ne Dubček, se pokusili tímto vzdorem zachovat pro budoucí generace étos toho roku. Dubček snahou, udržet si alespoň nějakou funkci, když už ne samotnou moc, propadal stále hlouběji a vzbuzoval už jen útrpnost. 

Když se v listopadu 1989 objevil na balkóně pražského Melantrichu na Václavském náměstí a učinil ono pověstné gesto, jímž Pražany namísto pozdravu objal, bylo mi divně. 

Kdo tedy byl Alexander Dubček? Poslouchejte Historii věčně živou. 

 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace