26. září  2010  rubrika: Dokument

Jiří Lederer - český novinářský osud

Ilustrační foto - Foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Ilustrační fotoFoto: Wikipedia, public domain - volné dílo

„Když se řekne Jiří Lederer, ukloňme se až po pás“, napsal o jednom z nejvýznamnějších českých novinářů dvacátého století hudební kritik Jiří Černý. Možná to zní pateticky, a dá se s tím jistě polemizovat. Ale Černý svůj názor také zdůvodňuje: „Měli jsme stylisty osobitější a vtipnější, i analyzátory hlubší a překvapivější, novinářské lahůdkáře. Lederer byl však tažným koněm pravidelné žurnalistiky. Ani čtvrt století poté, co 12. října 1983 zemřel v bavorském Birnbachu, nevidím v našem řemesle nikoho s takovým tahem.“

Lederer skutečně není tak známý, jak by být měl. Patřil ke generaci, která v roce 1945 měla pocit, že je svědkem něčeho neopakovatelného, totiž vzniku nového, definitivně spravedlivého světa. S tou definitivou spravedlnosti to ovšem mělo své mouchy, což Lederer poznal na vlastní kůži už v únoru 1948. Jako člen levého křídla sociální demokracie (takzvané Fierlingerovo) měl sice pochopení pro spojení své strany s komunisty, ovšem pravověrným čili nekritickým členem sjednocené partaje se nikdy nestal. Pár dní po únorovém vítězství moci nad pracujícím lidem skončil Lederer jako redaktor sociálně demokratického listu Směr, a to jednak proto, že samotný časopis byl promptně zakázán a jeho články zabaveny, a jednak on sám byl poslán na studia do bratrského Polska. A to mohl ještě mluvit o štěstí. Důvod? V článcích Dneška se odvážil zmínit některé disonantní tóny únorového převratu, kterých si všiml. Například toho, že lid údajně srovnává úlohu prezidenta Beneše s postavením byvšího protektorátního prezidenta Emila Háchy. 

 

Jiří Lederer - český novinářský osud. Připravili J. Sedmidubský a Z. Doskočil.

Vložit na svůj web

Další slavná aféra Jiřího Lederera přišla v roce 1958, kdy neprozřetelně na stránkách Zemědělských novin zveřejnil pozitivní kritiku na čerstvě vyšlé Škvoreckého Zbabělce. (Kniha ho evidentně zasáhla, protože literární kritiky zas tak často nepsal.) A opět za to byl náležitě odměněn, z redakce ho osobně vyhazoval tehdejší šéfredaktor Jan Zelenka, pozdější nechvalně proslulý televizní šéf na Kavčích horách 70. a 80. let. 

A v tomto duchu vzletů a pádů Jiří Lederer vlastně profesně i lidsky žil celých pětatřicet let své aktivní dráhy. Léta relativní svobody novinářské práce se střídala s léty mlčení. Svého vývoje ovšem nikdy nelitoval. Před soudem v roce 1977 mimo jiné řekl: „Skoro čtyři desetiletí patřím k dělnickému hnutí. Od svých osmnácti, devatenácti let jsem názorově socialistou a právě tato skutečnost utvářela můj postoj ke světu, k lidem. Nebyl jsem zvyklý mlčet, pasivně přijímat daný stav, pokud jsem byl přesvědčen, že je něco nesprávné či nespravedlivé. Po celý život jsem tak vystupoval, i když mi to přinášelo nemálo osobních potíží a problémů - existenčních, finančních i rodinných. Za všechna poválečná léta jsem se obohatil jen o tyto neocenitelné hodnoty: mám ženu, která je mým nejlepším přítelem, a mám děti, které jsou mou největší radostí. Materiálně jsem na tom stejně jako po válce…“  

Tolik Jiří Lederer sám o sobě. A je to jistě charakteristika platná pro životy těch nemnoha skutečných socialistů v poválečném Československo. 

A ještě jedna poznámka: paměti Jiřího Lederera, ze kterých jsme při přípravě Portrétů čerpali, vyšly poprvé a naposled v nakladatelství 68 Publishers v Torontu v roce 1988. Přesto jsou občas v knihovně k mání. Přečtěte si je, stojí za to. 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas