8. listopadu  2011  rubrika: Dokument

Na třídním srazu vietnamských spolužáků po 36 letech v Mostě

Třídní sraz vietnamských spolužáků v Mostě - Foto: DUONG Van Dat

Třídní sraz vietnamských spolužáků v MostěFoto: DUONG Van Dat

„Tamhleta!“ ukazuje hlavou směrem k elegantní Vietnamce Václav Žemlička. „To je naše Květa. Ta k nám přišla tenkrát jako dvacetiletá slečna v té první várce. Byla natolik pilná, že během několika dnů zvládla to, co se po ní chtělo ve škole, a nastoupila k nám do provozu. Opravovala tam rádia a uměla si sestrojit transformátor. To většina chlapů neuměla. Má své vietnamské jméno, ale my jsme jí prostě říkali Květa. A jejímu muži Roman.“

Bývalý mistr na oddělení analyzační techniky v litvínovské chemičce si sedá zpátky k dlouhému stolu plnému jídla a pití. Pozdraví se se svými bývalými kolegy z provozu i učiteli ze středního odborného učiliště chemického v Meziboří. I když sedí vedle sebe, spíš než slovy se dorozumívají gesty. Na podiu kousek od nich totiž mezitím začala oficiální část programu. 

„Vážení hosté! Vietnamské přísloví: Pamatuj na pramen, z něhož piješ, vyjadřuje naši úctu k těm, kteří nám pomohli k tomu, co dnes máme. Dámy a pánové, vítejte na prvním setkání bývalých studentů a učňů z chemičky Chemopetrol v Litvínově!“ Pan Trung Duong Nguyen vzrušeně křičí do mikrofonu vietnamsky a slečna Thuy Duong Trinh, dcera Květy, překládá do bezchybné češtiny. Je zhruba ve stejném věku, jako byla její matka, když přišla studovat a pracovat do Česka. 

„Já jsem studium v Československu dostala za odměnu,“ říká o pár chvil později ve foyer kulturního domu Medúza na kraji Mostu paní Květa. „Byla jsem dva roky na vojně, tak za to. S nikým jsem nebojovala, ale asi jsem nějaká dobrá nebo co,“ usmívá se. „Přišla jsem v roce 1980. Bylo nás šedesát, 2 holky a 58 kluků,“ upřesňuje. A jak to bylo s tím transformátorem? „No jasně, chtěla jsem všem ukázat, že nejsem žádná slabá ženská! 

Právě paní Květa a její muž, tak řečený Roman, uspořádali v říjnu 2011 tento sraz vietnamských spolužáků, kteří do Československa přišli na základě dohod mezi socialistickým Československem a socialistickým Vietnamem. 

„Vietnam byl tehdy těsně po válce. Podepsali jsme smlouvu, že se tu vyučíme, budeme pracovat, ale pak se vrátíme do Vietnamu, abychom pomohli našimi zkušenostmi znovu vybudovat naši vlast,“ vysvětluje pan Tran Viet Hung. V Československu zůstal 13 let, poté ve Vietnamu pracoval ve státní správě. V 90. letech se vrátil – tentokrát již do České republiky a za účelem podnikání. Po roce 1989 to tak udělalo mnoho jeho krajanů. Dnes jsou povětšinou sdruženi ve Svazu vietnamských podnikatelů. 

„Já jsem asi jediný, kdo zůstal ve svém oboru, jsem věrný technice,“ směje se pan Do Hang alias Milan Dó s růžovou kravatou. „Všichni technici se vrátili domů, nebo začali podnikat. Já jsem se ale do Vietnamu vracet nemusel, protože jsem se tu oženil s Češkou. Česká republika je můj domov, mám víc českých přátel než vietnamských. Nic mi tu nechybí.“ Vzal svoji manželku na třídní sraz? „Vzal,“ pomrkává spiklenecky Milan Dó. „Ale je to druhá manželka. Vietnamka. Změna je život!“ 

Z dvě stě pozvaných (tolik bylo zhruba i Vietnamců, kteří přišli v rámci dohod socialistických států po roce 1975 do Meziboří) se na večírek dostavilo asi 150 lidí. Mistři a učitelé sedí na čestných místech uprostřed a těsně pod pódiem. Na něm se střídá soubor Teplických žen se žákyněmi litvínovské umělecké školy. Teplické ženy jsou Vietnamky a zpívají, litvínovské jsou většinou Češky a tančí. Vietnamské servírky roznáší vietnamské jídlo a čeští číšníci točí pivo. „Letos už tu mají Vietnamci třetí akci. Jsou v klidu. Pivo mají nejraději,“ vzkazuje od pípy vrchní. 

Ve foyer u šaten řádí české a vietnamské děti. Hrají na schovávanou a na babu, ale zapikává se zásadně česky. „Mě to tu nebaví,“ stěžuje si dvanáctiletá Nikola. „Malý děti by se pořád jen honily. To budu zpocená! Taky jsem se přejedla a mám plný břicho!“ Mladá slečna je typický zástupce tzv. generace banánových dětí. Tedy vietnamská tvář, ale české nitro. Oblečená podle poslední módy českých teenagerů. 

Jakou budoucnost by pro tyto děti chtěli jejich rodiče, kteří často vyrostli v chudobě poválečného Vietnamu, kde často nebyla ani elektřina? „Když jsme se podle smlouvy vrátili do Vietnamu, nemohla jsem 9 let najít práci. Žádná výhoda tam ta evropská zkušenost nebyla,“ říká paní Květa. „Proto chci zůstat v Česku. Moje děti tu studují, vietnamsky už pořádně neumí, tak tu chci být s nimi.“ 

To pan Hung má jiný plán: „Já bych chtěl, aby tu moje děti zůstaly, vystudovaly a našly dobrou práci. Ale já se na důchod vrátím do Vietnamu. A do Česka budu jezdit aspoň jednou ročně na dovolenou.“ 

Dokument o třídním sraze vietnamských spolužáků v Mostě si můžete poslechnout v pořadu Zaostřeno na cizince, 8. listopadu 2011 ve 21.40 hodin. 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace