Posedlost Leonardem da Vinci
Údajný "Lukánský autoportrét“ slavného Leonarda da Vinci z roku 1510.Foto: Lukáš Kamen
V Londýně se stojí mnohahodinové fronty na výstavu Leonardo da Vinci: Malíř na dvoře milánském. Další fronty, tentokrát v řádech minut, se tvoří před každým vystaveným obrazem. Aby ne, visí tu ty nejznámější: namátkou Dáma s hranostajem, dvě verze Madony ve skalách nebo přefotografovaná freska Poslední večeře. Je tu i obraz Kristus Spasitel, který byl Leonardovi připsán teprve nedávno poté, co se znovu objevil v soukromé americké sbírce.
O uznání autorství se snaží i jiný obraz, který je momentálně vystavován na zámku Zbiroh v expozici o templářích (12.–14. století). Lukánský autoportrét, údajný autoportrét Leonarda da Vinci, měl umělec údajně stvořit na začátku 16. století. Rozdíl v debatě o autorství těchto dvou obrazů je ale propastný, upozorňuje kunsthistorička Milena Bartlová, profesorka na Vysoké škole uměleckoprůmyslové: „Pointa je v tom, že u Krista Spasitele, když se zrestauroval a začala diskuse o tom, zda je to Leonardo nebo ne, tak bylo možné se opřít o starší tradici, o to, že víme, že takový obraz v minulosti existoval. Je to tedy spíš znovuobjevení. Stanovisko k němu dali ti nejrenomovanější umělečtí kritici z Evropy a Ameriky. Nic takového u toho druhého obrazu neproběhlo.“
Připisování jmen umělců k dílům, tzv. atribuce, je nedílnou součástí uměleckohistorické vědy a úzce souvisí s uměleckým trhem. Je to logické: cena děl připsaná známým umělcům se výrazně zvyšuje a vystavení takového zaručeně přiláká víc návštěvníků.
Lukánský portrét vystavovaný na Zbirohu ale – pokud je známo – neposuzovali zatím žádní historici umění, specialisté na Leonarda da Vinci, ani restaurátoři. Obraz je nerestaurovaný a objevil se v roce 2008 v soukromé sbírce v Itálii. Je to zvláštní, protože Leonardo da Vinci, jakkoli proslavený a plodný, po sobě zanechal méně než dvě desítky obrazů. Jeho obrovské výtvarné dílo tvoří jinak spíše kresby, skici, studie nebo nákresy vynálezů. Sekundární literatura k jeho dílu plní samostatná oddělení v knihovnách.
Petr Přibyl z Národní galerie v Praze, specialista na italské renesanční umění, se stejně jako Milena Bartlová domnívá, že autorem Lukánského portrétu Leonardo spíše není. Oba ho zatím však viděli pouze na fotografii. Pro pochybnosti o autorství hovoří jiná výstavba obrazu a rukopis: přemýšlení o obrazu, barevná hmota a kresba i detaily jsou příliš odlišné od ostatních Leonardových obrazů. Co je však podle Petra Přibyla dost pravděpodobné, je to, že na obraze je skutečně sám Leonardo da Vinci.
Jeho podobu totiž známe z jiných obrazů, na němž ho zachytili jeho současníci, a existuje i autoportrét, kreslený červenou rudkou, tzv. Turínský autoportrét. Ten je mimochodem do konce ledna k vidění na další významné leonardovské výstavě v Královském paláci v Turíně, na výstavě Leonardo: Génius a mýtus. Krom autoportrétu tu jsou i další zobrazování Leonarda v obrazech a literatuře v dalších stoletích, a také Leonardovy skici postav a letů ptáků.
O anatomii a také o fungování lidské mysli se Leonardo zajímal celý svůj život. Dokumentuje to i účast tří jeho anatomických kreseb na výstavě Obrazy mysli/Mysl v obrazech v Moravské galerii v Brně. I když dnes Leonarda považujeme za progresivního badatele a umělce, ve svých anatomických studiích a úvahách, jak funguje mozek a mysl, byl ale spíše zajatcem ideologie své doby. Až následující staletí přinesla poznání, že v mozku nejsou komory s různými funkcemi, ale že o funkcích mozku rozhoduje mozková kůra.
Těžko však říct, jak tedy funguje mozková kůra dnešního moderního člověka, když je stále přitahován osobností a dílem Leonarda da Vinci a jakousi mystikou, která je obklopuje. A to i ve spojitostech, které s Leonardem objektivně nemají nic společného. Dokladem může být jak mediální zájem kolem Lukánského portrétu, tak šílenství po vydání knihy Šifra Mistra Leonarda. Zájem, který přináší komerční zisk těm, kteří tuto „leonardovskou záhadu“ zprovozní. Prof. Milena Bartlová se tímto tématem, tedy touhou moderního člověka po tajemnu a záhadách minulosti, zabývá ve své stati ve sborníku Pop history.
A je to i ústřední otázka pořadu Historie věčně živá, kterou vysíláme v sobotu 21. ledna 2012 ve 21 hodin 10 minut: Proč jsme tak posedlí Leonardem da Vinci?
