4. listopadu  2012  rubrika: Dokument

Robert McNamara – šedá eminence americké politiky a karibské krize

Robert McNamara – šedá eminence americké politiky a karibské krize - Foto: Yoichi R. Okamoto,  White House Press Office

Robert McNamara – šedá eminence americké politiky a karibské krizeFoto: Yoichi R. Okamoto, White House Press Office

„Takhle ty účty nezaplatíš, jenom z profesorského platu na Harvardu.“ I takto by mohlo znít motto popisující paradoxy života Roberta McNamary, relativně dlouholetého (1961–1968) ministra obrany Spojených států v turbulentní době 60. let.

Robert Strange McNamara (Strange bylo jeho druhé jméno po matce) měl opravdu osud, který byl v mnoha směrech strange, čili zvláštní. Potomek irských přistěhovalců z poloviny 19. století, který se narodil v roce1916 a jako malé dítě si ještě matně pamatoval euforické pocity z konce první světové války, měl skutečně bystrou hlavu. Později mu jeho kolegové přezdívali „chodící IBM“ v narážce na první výkonné superpočítače. 

McNamara se díky vlastní píli a schopnostem vypracoval už koncem třicátých let na nejmladšího docenta na Harvardské univerzitě. Hlavní obor – statistika, ale obecně byl absolventem toho, čemu se tehdy i dnes říkalo MBA neboli Master of Business Administration, čili oboru, bez kterého se dnes neobejde žádný manažer, nebo si to alespoň myslí. 

I na Harvard ovšem dolehla válečná atmosféra a po Pearl Harboru čím dál víc studentů i absolventů mizelo v útrobách válečné mašinérie, která si kladla za cíl zničit nacistické Německo a fašistické Japonsko. K tomu ovšem armáda potřebovala zcela novou koncepci, dnes by se řeklo logistiku. A statistici z Harvardu včetně McNamary se na to hodili skvěle. McNamara a jeho kolegové se stali plánovacím mozkem války mimo jiné s odpovědností za bombardování Německa a Japonska, se vším, co k tomu patřilo, včetně nemalých morálních dilemat. Řečeno natvrdo, McNamara se stal manažerem války, a nebylo to poprvé v jeho životě. 

Po druhé světové válce své schopnosti uplatnil u Fordu (viz. úvodní věta z tohoto článku, neboť prací pro tuto firmu Forda mohl snáze zaplatit horentní lékařské účty za nemoc své manželky), přičemž poněkud zaostávající automobilku vyzdvihl zpět do první ligy. Zaměřil se na všechno možné, počínaje systematickými průzkumy trhu a bezpečnostními pásy konče. McNamarův úspěch byl tak famózní, že se stal prvním prezidentem Fordu mimo Fordovu rodinu, vydržel však ve funkci pouhé týdny. 

Po neúspěšné invazi do Zátoky sviní následovala Karibská krize - Letecký pohled USAF na kubánskou základnu raket středního doletu, Sagua la Grande, 17. října 1962 - Foto:  USAF

Po neúspěšné invazi do Zátoky sviní následovala Karibská krize - Letecký pohled USAF na kubánskou základnu raket středního doletu, Sagua la Grande, 17. října 1962Foto:  USAF

Ke konci roku 1960 byl osloven J. F. Kennedym, který si sestavoval budoucí vládní tým, jako jeden z neprogresivnějších mozků Ameriky, aby usedl do vládního křesla. Finance odmítl, ale ministerstvo obrany ho nakonec zlákalo. Mimochodem, finančně si tím McNamara značně pohoršil, neboť roční plat ministra obrany – 25 tisíc dolarů – byl proti platu prezidenta Fordu pakatelem. 

Ale odmítněte takovou nabídku… 

Kdyby byl McNamara tušil, že za a pouhý rok a půl ve funkci se stane jednou z klíčových šedých eminencí kubánské raketové krize, že právě on navrhne klíčové opatření blokády sovětských lodí mířících na Kubu, že dokonce vydá bez Kennedyho vědomí rozkaz k zastavení sovětských ponorek, přičemž provádění tohoto rozkazu málem spustilo třetí světovou válku, angažmá ve vládě by si asi rozmyslel. 

A to nebylo všechno. Po Kennedyho smrti ho jako ministra obrany nedobrovolně zdědil Lyndon B. Johnson, prezident v zahraniční politice slabý a ve vietnamské válce bezradný. Sám McNamara musel ohledně Vietnamu časem přehodnotit své koncepce, což vedlo až k jeho otevřené oponentuře prezidentovi a ministrově rezignaci v posledním únorovém dni roku 1968. 

I tak málo platné – McNamara se zvláště v očích světové i americké levice stal téměř válečným zločincem, na jehož bedrech se zdály ležet všechny chyby, omyly a i zločiny spojené s Vietnamem. McNamara má však jedno plus – ke konci života mnoho ze svých chyb přiznal a přijal za ně svůj díl odpovědnosti, když poskytl jedno z nejzásadnějších a nejotevřenějších politických interview po konci studené války. Bylo to pro film Fog of War – Válečné mlhy

Mnoho z toho, co McNamara ve filmu říká, jsme také ocitovali v našem pořadu Portréty, věnovaném Robertu McNamarovi, který vás čeká na Šestce v neděli 4. listopadu od 22 hodin 10 minut.  

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace