19. května  2012  rubrika: Dokument

Vatikánský archiv vydává svědectví o meziválečné střední Evropě

Tajný vatikánský archiv - Foto:  ČTK/AP, Giovanni Ciarlo

Tajný vatikánský archivFoto:  ČTK/AP, Giovanni Ciarlo

Za jednoduchým vstupem se ukrývají listinné poklady mapující dějiny křesťansko-židovské civilizace. Zpočátku byly součástí soukromé papežovy knihovny, z níž se před čtyřmi sty lety, v lednu roku 1612, oddělil archiv, a započala se tak jeho oficiální historie.

Zdá se, že Vatikán má zájem o nezávislé posuzování archiválií, které jsou umístěny v regálech dlouhých přibližně osmdesát pět kilometrů a jsou postupně zpřístupňovány pro badatelské účely po jednotlivých pontifikátech. Prozatím posledním je období pontifikátu Pia XI., které končí v únoru 1939. 

První díl o vatikánském archivu byl odvysílán v cyklu Historie věčně živá 7. ledna 2012. Druhý díl v souvislosti s vraždou rakouského kancléře Engelberta Dollfusse v roce 1934 vysílá Český rozhlas 6 v sobotu 19. května 2012 ve 21:10 hodin

 

 

Vatikánský archiv odhalil svědectví o nacionalismu střední Evropy v meziválečném období 20. století. Připravila Michaela Krčmová.

Vložit na svůj web

 

Rakouský stavovský stát a vražda kancléře Engelberta Dollfusse. Dvacátého května uplyne přesně 80 let, kdy se ujal kancléřského úřadu. Připravila Michaela Krčmová.

Vložit na svůj web

V souvislosti s Archivio Segreto Vaticano je důležité zmínit dvě osobnosti na Svatém stolci. Papeže Pavla V., který se stal iniciátorem vzniku archivu poté, co se podařilo shromáždit materiály římských biskupů do začátku 17. století, a potom papeže Lva XIII., který prohlásil, „nemáme strach ze zveřejnění dokumentů“, a v roce 1881 otevřel do té doby nepřístupný archiv pro badatele z celého světa. V Římě pak vznikla řada národních historických ústavů, které prostřednictvím vatikánských archiválií zkoumají mimo jiné i historii vlastní země. 


Už Palacký...

Za stejným účelem sem přijel i český politik a historik František Palacký, kterému se dostalo velké pocty – na základě přímluvy tehdejšího rakouského velvyslance ve Vatikánu hraběte Lützowa mu byl umožněn přístup do archivu už v roce 1837. V práci osvětlující české dějiny na pozadí vatikánských dokumentů pak pokračovali další historikové, ale jejich snažení přerušila druhá světová válka a následně komunistická totalita. 

Teprve v roce 1993 byl v Římě znovu založen Český historický ústav, který navázal na tradice svého prvorepublikového československého předchůdce, jehož činnost ukončila roku 1941 německá okupační moc. „Je jasné, že každý archiv uchovává i dokumenty, které nezpřístupňuje, protože existují stále zájmy třetích osob a privátní sféra podléhá ochraně dat. V každém případě nejsou však bádání upírány žádné dokumenty, které mají význam pro historické poznání,“ dodává kardinál-historik Walter Brandmüller, dlouholetý bývalý prezident pontifikální Rady pro historické vědy ve Vatikánu. 

Andělský hrad, bývalé papežské vězení i dočasný úkryt pro vzácné archiválie - Foto: Michaela Krčmová

Andělský hrad, bývalé papežské vězení i dočasný úkryt pro vzácné archiválieFoto: Michaela Krčmová

Archiválie se postupně digitalizují, a tím je umožněno do nich nahlížet a číst je, aniž by bylo nutné brát originály do rukou. Nejstarší dokumenty, pocházející z 10. století, byly ve středověku uchovávány na Andělském hradě, dodnes se proto hovoří o části archivu jako o Archivum Arcis. Po napoleonských válkách se definitivním úložištěm všech písemností staly budovy uvnitř vatikánských hradeb. 


Kontroverzní konkordáty  

Vztahy katolické církve s diktátorskými režimy, které se etablovaly po první světové válce, představují velkou diplomatickou i faktickou zkoušku soužití církevní a světské moci. Na jedné straně nechtěli katolíci ztrácet svůj vliv, na straně druhé si Vatikán uvědomoval, jak může být další vývoj nebezpečný, což archivní dokumenty jasně dokazují. 

Období mezi dvěma světovými válkami je také obdobím pontifikátu Pia XI. (od února 1922 do února 1939). Papež byl konfrontován s nepříjemnými skutečnostmi: s Mussoliniho pochodem na Řím, se světovou hospodářskou krizí a se sílící ideologií nacionálního socialismu ve střední Evropě. Během svého pontifikátu uzavřel dva kontroverzní konkordáty: v roce 1929 s italským fašistickým státem (Lateránské dohody, na jejichž základě oficiálně vznikl stát Vatikán) a v roce 1933 s nacistickým Německem. 

V prvním případě šlo o definitivní vyřešení situace vzniklé v roce 1870 obsazením Říma, a tím i sjednocením Itálie. Druhý konkordát – s Hitlerem – měl katolické církvi zaručit dosavadní vliv na německou společnost a také poskytnout formální ochranu německým katolíkům. Takto si však Vatikán do značné míry svázal ruce a jeho následné protesty, zejména vůči „novému Hitlerovu náboženství“ nacistického Německa, byly neúčinné. 

Vchod do vatikánského archivu - Foto: Jaroslav Šebek

Vchod do vatikánského archivuFoto: Jaroslav Šebek

„Smlouvy položily základ pomoci těmto dvěma režimům, a to v tom smyslu, že souhlas katolíků s fašismem a částečně s nacismem byl posvěcen shora, tedy katolickou institucí, a za podmínky, že budou dodržována jednotlivá ujednání. Potom byl i samotný odpor proti nacismu omezen existencí konkordátu. Odpor proti nacismu byl mnohem tvrdší než proti fašismu, jelikož se jednalo o režim, který se snažil nastolit ideologii z mnoha pohledů pohanskou,“ popisuje tehdejší rámec mezinárodních vztahů italský historik Tommaso Dell´Era. 

Kardinál Eugenio Pacelli, budoucí Pius XII., se ve dvacátých letech minulého století jako papežský nuncius v Německu aktivně diplomaticky zasazoval o vliv katolíků na tamní prostředí. Po svém návratu do Vatikánu byl v roce 1930 jmenován státním sekretářem a jako ministr zahraničních věcí podepsal ve třicátých letech řadu konkordátů s různými evropskými zeměmi, z nichž nejznámější je již zmiňovaný Říšský konkordát s Hitlerem z roku 1933. 

Otevření archiválií vztahujících se k pontifikátu Pia XII. je netrpělivě očekáváno a podle místních zdrojů by ke zpřístupnění těchto materiálů mohlo dojít již během dvou let. Mělo by se nám tak dostat například vysvětlení dvojaké role katolické církve během holocaustu, kdy se její oficiální stanoviska odlišovala od takzvaných „podzemních“ aktivit na ochranu židů. Naprosto nepopsaným listem papíru jsou potom události související s nástupem komunismu ve střední Evropě po druhé světové válce, pronásledováním katolických kněží a perzekucí věřících. 


V předvečer války 

Pro meziválečný vývoj ve střední Evropě jsou neméně důležité události v Rakousku ve třicátých letech 20. století. Systém parlamentní demokracie byl nahrazen autoritativní diktaturou v čele s kancléřem Engelbertem Dollfussem, jenž byl po dvou letech v úřadu zavražděn rakouskými nacisty. Svůj vliv na rozpad pluralitního systému měla i katolická církev. 

Vídeňský dvůr v sobě do roku 1918 spojoval trůn i kostel, systém moci byl jasně nastaven a ukotven, jakkoli byl kritizován. Po první světové válce se však staré jistoty zhroutily a nové se etablovaly obtížně. To platilo jak pro občany první Rakouské republiky, tak i pro politické strany, které procházely permanentní krizí a kvůli své neschopnosti domluvit se připravily půdu pro vznik autoritativního režimu. 

Jeho představitelem byl již zmiňovaný konzervativní křesťanský politik Engelbert Dollfuss, který nepřehledné politické situace dokázal mistrně využít. K tomu mu jistě domohlo i osobní charisma a také to, že se na vrchol dokázal vypracovat z nejspodnějších pater politiky. Pro svůj malý fyzický vzrůst byl terčem mnoha dobových vtipů a karikatur, ale jak je známo, lidé malého vzrůstu bývají velmi houževnatí a cílevědomí. Politicky byl Dollfuss výrazně orientován na Mussoliniho a na špičky katolické církve. 

Jeden ze zveřejněných dokumentů z tajného vatikánského archivu s podpisem Galilea Galilei - Foto:  ČTK/AP

Jeden ze zveřejněných dokumentů z tajného vatikánského archivu s podpisem Galilea GalileiFoto:  ČTK/AP

Kvůli obavám, že bude Rakousko zabráno sousedním Německem, urychleně jednal o přijetí konkordátu s Vatikánem. „Etablování stavovského režimu se totiž odehrávalo také na ideovém půdorysu, narýsovaném encyklikou Quadragesimo anno z roku 1931, která byla nejvýznamnějším sociálním papežským dokumentem meziválečného období. Papež Pius XI. se však snažil o to, aby se znění encykliky vyhnulo eventuálním konkrétním pokynům pro změnu momentálního státního uspořádání. 

Je však třeba vidět, že Pius XI., maje na paměti ideu stavovského pořádku, pokračoval ve své dlouhodobé kritice liberalismu, který podle něj vedl k rozvratu přirozeného společenského pořádku. Liberalismu vytýkal, že se soustřeďuje pouze na materiální stránky lidského života a nedbá tolik na zajištění jeho důstojnosti a duchovního rozměru. Liberální svobody bez metafyzického přesahu byly tedy podle papeže jen cestou k zotročení člověka a k rozvratu morálního prostředí a napomohly k prosazení nezdravého individualismu v ekonomice i ve společenském životě. K tomu je třeba ještě dodat, že encyklika také nepreferovala žádné konkrétní politické hnutí,“ komentuje vliv vatikánské politiky na tehdejší Rakousko historik Jaroslav Šebek. 

Engelbert Dollfuss se před osmdesáti lety, 20. května 1932, stal rakouským kancléřem a začal vládnout prostřednictvím autoritativních politických nařízení. O dva roky později, v červenci 1934, byl přímo v budově kancléřství postřelen rakouskými nacisty, jejichž stranu rok předtím zakázal a rozpustil její ozbrojené složky. Jeho následovníkům se nepodařilo uhájit samostatnost Rakouské republiky, která zanikla anšlusem v březnu 1938. 


Poplašné zprávy 

Papežští nunciové posílali do ústředí církve zprávy plné obav z vývoje politické situace ve střední Evropě a evropské mocnosti preferovaly vůči Hitlerovi politiku appeasementu. Hitler uzavíral další dohody, které ovšem nehodlal dodržovat. Po Rakousku přišlo na řadu Československo, jehož samostatnost a územní celistvost rozbila Mnichovská dohoda. 

„Pokud by se z této doby objevily ve vatikánském archivu dokumenty nepříjemné pro Svatý stolec a byly by získány vědecky nesporným způsobem, musely by být uznány. Já ovšem pochybuji, že takové dokumenty vůbec existují, protože Svatý stolec se Mnichovskou dohodou jako takovou nezabýval,“ doplňuje kardinál Walter Brandmüller, rodák z bavorského Ansbachu. Současně však Vatikán jako jeden z mála států přijetí Mnichovské dohody odsoudil a vysloužil si za to ostrou kritiku nacistického Německa, jak připomíná na základě svých výzkumů vatikánského archivu Jaroslav Šebek. 

Dokumenty z vatikánského tajného archivu - Foto:  Lux in Arcana

Dokumenty z vatikánského tajného archivuFoto:  Lux in Arcana

Možnost studia dokumentů ve vatikánském archivu se nyní uzavírá únorem 1939, intenzivně se však pracuje na katalogizaci a digitalizaci písemností dalšího období. Tento nejucelenější a největší archiv světa dotváří pohled na dějiny 20. století, kdy se v průsečíku několika národních kultur umocnila ideologie nacionálního socialismu na pozadí světové hospodářské krize. Ta současná nemá prozatím její tragické rozměry, ale připomíná nám, jaké důsledky s sebou může přinést. Politický populismus a nacionalismus je ve střední Evropě stále přítomen.  

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2020 Český rozhlas